Milli | Ohlédnutí - mám depku. Zase.

Cykličnost celého mého života mě ubíjí. Werich s Voskovcem zpívají, že "jednou jsi dole, jednou nahoře", já už mám zase pocit, že jsem jen dole. Když odpojím tuhle část mozku, která mě zase tahá někam, kde fakt nechci být a zapojím svou schopnost racionálního uvažování, uvědomím si, že se mám vlastně dobře. 

Mám kde bydlet. Nežiju pod mostem. Kvalitu mého bydlení teď rozebírat nechci, protože by to nebylo pěkné povídání. Nicméně sem nefouká, neprší a topí se tu. 

Na Instagramu jsem našla krásné tričko s nápisem: Můj domov je tam, kde jsou mé krávy. Můj domov je tedy asi tam, kde jsou mé knihy a desky a klubíčka. A že těchto věcí mám poměrně dost. 

Mám skvělou práci. Ještě před dvěma lety jsem byla totálně v prdeli, protože jsem přišla o práci, kterou jsem milovala. Vyjebali se mnou tak hnusně, jak se jen s člověkem vyjebat dá. Moje nová šéfová je jedním slovem skvělá. Ještě jsem nepotkala tak sk0vělého člověka. Dělá to, o čem je přesvědčená, že má smysl a já jsem moc ráda, že se můžu podílet na něčem takhle úžasným. Moje současná práce je na hony vzdálená čemukoli, o čem jsem byla kdysi přesvědčená, že by mě někdy mohlo živit. Moje sny byly v průběhu času diametrálně odlišné od mé současné reality. 

To je totiž problém snů – nikdy se nesplní. Nebo alespoň z velké části ne. 

Během puberty se mi do rukou dostal film Tajemství. Ve zkratce – je to totální ezoblábol, který tvrdí, že když si něco moc přeješ, věnuješ tomu pozitivní myšlenky a pravidelně si představuješ svůj cíl, splní se to. 

Nesmíš ale do své mysli pustit ani kousek negativní představy, nebo kousek jakýchkoli pochybností (klasika – nemyslete na slona!). Pak to totiž nefunguje. Docela alibistické, řekla bych. 

Měla jsem poměrně pěkné dětství do cca 12 let. Až na rozvod rodičů, bydlení v hnusný plesnivý chalupě a alkoholismus a nezájem otce. Ale víte co? Neměla jsem se úplně špatně. Na kroužky jsem chodila, máma s babičkou se mi věnovaly, jak to jen šlo...

Pak jsem začala zabředávat do sraček, že kterých se snažím vyhrabat doteď. A víte co? Něco na Vás ulpí jako kolomaz a nesundáte to, i kdybyste se posrali. 

Některé věci jsou překonat snadno. Jiné hůř, ale s podporou dobrého klinického psychologa to dáte. Já měla štěstí hned na 4 vynikající terapeutky, které mě postrčily správným směrem. Každá z nich byla jiná. Na každou jsem ale evidentně narazila ve správný čas a všechny bez výjimky mi pomohly víc, než bych někdy před začátkem terapie vůbec byla ochotna připustit. 

Před deseti lety jsem byla přesvědčená, že terapie je k ničemu. Byla jsem blbá, nepřipravená určitě jsem v té době nepotkala ty správné lidi. 

Před deseti lety (2010) jsem byla ještě na gymplu. Touto dobou už jsem chodila do čtvrťáku, pomalu se připravovala na maturitu. Poměrně čerstvě v paměti jsem měla šikanu na základce (ke které se vždycky čas od času v myšlenkách vracím, i když daleko méně než dřív). Někdy tu o ní taky něco napíšu. 

Velmi čerstvě jsem měla v paměti můj pokus o sebevraždu (23 měsíců zpátky). 3/4 roku jsem chodila se svojí partnerkou, i když náš vztah byl komplikovaný už od začátku. To by v tom byl čert, abych já měla něco, někdy (aspoň chvilku) bez potíží. 

V únoru 2009 jsem se chtěla zabít. 

S mámou jsem si nerozuměla. Teď, když to beru zpětně, mám pocit, že jsme každá mluvila jiným jazykem.

Máma je úplně jiná, než jsem byla tehdy já. A naše rozdílnost a vzájemné nepochopení ústilo v mnoho průserů. Od neomluvených hodin tělocviku ve škole – řezala jsem se a fakt se nechtěla na veřejnosti převlíkat, od úzkostných stavů a dlouhodobých propadů nálady (ale depresí jsem netrpěla), přes hádky doma až k psychosomatickým vleklým problémům s trávením a v neposlední řadě k tomu všemu přispěla moje zamilování k člověku, který mi nebyl schopen a ve finále ani ochoten pomoci. A už vůbec nebyl schopen lásku, kterou jsem necítila, a přitom moc potřebovala, opětovat. 

Už je z toho neviním. Ani jednoho. Nebyla to jejich chyba. Ale ani moje. Prostě se stalo. 

Bylo to úterý 10. 2. 2009. Nešla jsem do školy. Zase. Bylo mi mizerně – zase. Týden předtím jsem byla doma s nějakým nachlazením, jenže v pátek se jelo s dějepisem do Brna na výstavu. A tam já nemohla chybět. 

Máma byla proti. Já si to vyštěkala – jo, to mi vždycky šlo. 

Jenže pak mi začalo být zase blbě, a na školu jsem se prostě vysrala. Vlastně nevím, jestli to bylo psychické nebo mě bolelo v krku. To už ve finále není podstatné. 

Pamatuju si, jak máma přišla večer domů, mohlo být tak pět. Já už věděla, co přijde, že zase bude řádit jak tajfun. A taky že jo. Už jsem říkala, že štěkat umíme v rodině všichni? Asi to máme v krvi. 

Každopádně jsem si vyslechla klasickou tirádu. Její playlist byl poměrně jasně daný: 

1.Jsi jako tvůj otec

2.Jsi flákač, který neplní sliby

3.Neplníš si své povinnosti

4.Sedíš jenom u počítače (Počítač byl můj jediný únik, kam se dalo utéct)

5.Mám bordel v pokoji

6.A zbytek závisel na aktuálních podmínkách – neumyté nádobí, nevyvenčený pes...

Ten večer už jsem asi slyšela dost. Najednou mi připadalo, že nic nového nemůžu slyšet, aby mě to překvapilo nebo dokázalo vytrhnout z toho vakua, ve kterém jsem se nacházela už tolik měsíců. 

Pak máma práskla dveřmi a já tam seděla u stolu a přemýšlela, co mám doprdele dělat dál. Chvíli jsem brečela a pak mi došlo, že už to takhle dál nejde. Mám takovou teorii. Člověk zvládne jen určitou míru úzkosti, napětí a bolesti ve svém životě. Ta míra se v průběhu života mění – to co člověka skolí v sedmnácti ho ve třiceti jen lízne a on si toho ani nevšimne. Nebo naopak – v 17 to přejde bez nějakých vážnějších potíží a ve čtyřiceti ho ta samá věc donutí skočit ze skály.

Tohle se mění. A v ten daný okamžik jsem já byla přesvědčená, že to dál nezvládnu. Takže jsem načmárala nějaký vzkaz na rozloučenou a šla vybrakovat lékárničku. No, něco málo jsem objevila – tehdy jsem brala citalopram. Co jsem našla, to jsem spolkla – včetně Letroxu na štítnou žlázu. 

Dneska už bych věděla, po čem sáhnout, co je volně prodejné a co je poměrně spolehlivé. Tehdy jsem šla naslepo. Nějaká AD, Pár tabletek codeinu, asi krabičku ibalginu a tři krabičky letroxu. 

Za zvlášť vypečené považuji své tehdejší rozhodnutí jít si zfetovaná lehnout do obýváku. Rozumíš – naštvi a potrestej matku, která ti vůbec nerozumí a je zdrojem všeho tvého nepohodlí. Byla jsem blbá. 

Nejvíc mě asi nasralo, když jsem se střídavě probírala doma, v sanitce... Dobrý byli ti saniťáci... to byli kreténi per excellence. Já kretén jsem ty prášky zkombinovala tak blbě, že jsem dostala asi tři epileptické záchvaty. Ve špitálu mi vypláchli žaludek (to mám v mlze), dva dny jsem si pobyla na jipce, dělali mi EEG, jaterní testy, absolvovala jsem nějaké testy na očním (doteď nevím proč), pak mě šoupli na normální pokoj a pátek jsem jela expres do Bohnic. 

Náraz na realitu české dětské psychiatrie byl... bolavý. 

Pomoci jsem se tam nedočkala. Byl to v podstatě pasťák. Naučila jsem se tam ale být vděčná za to, co mám. Psychiatra sem na osobním sezení viděla asi dvakrát. Psychologa ani jednou. Celých šest týdnů jsem strávila vybarvováním dětských omalovánek – a tomu říkám BIG DEAL!!

Sedmnáctiny jsem oslavila v Bohnicích. Pak jsem si začala stěžovat na bolest haluxu. Byl čtvrtek večer, sestra mi nedala ani pitomý ibalgin, protože moje ošetřující lékařka byla tak neschopná, že prostě nepočítala s možností, že by jejím pacientům mohlo něco být. Prostě jsem to neměla v kartě. Ať už třeba menstruační křeče, bolest hlavy nebo něco podobného. V pátek tam pro jistotu lékař nebyl vůbec a v sobotu jsem jela na propustku domů. Máma se mnou dojela do špitálu na chirurgii, měla jsem tam nějaký výpotek z kloubu. Do Bohnic jsem se vrátila s dlahou, berlemi a klidovým režimem, že na tu nohu nesmím stoupat. Pamatuju si, jak máma dostala ještě zjebáno, že jsem byla v nemocnici, když jsem hospitalizovaná.

Na oddělení by se mnou sestry měly moc práce (rozuměj: dát mi igelitku na nohu a šoupnout do sprchy plastovou židli). Tak mě radši propustili. 

Do propouštěčky mi napsali, že jsem zdravá a nic mi není. Vlastně to celé vyznělo, jako že jsem rozmazlený fracek. A já si připadala zmatená a zrazená systémem. Zase. 

Říká se, že demonstrativní sebevraždy jsou voláním o pomoc. Asi jo. Jenže můj pokus o sebevraždu nebyl demonstračka. Já se nechtěla probrat. Já s tím počítala, že umřu. Jenže když jsem se probrala, přehodnotila jsem situaci. Prošla jsem si typickým průběhem zachráněného sebevraha – lítostí, nasráním, uražeností, nemluvením s doktory, agresí. Jenže stejně jsem v koutku duše doufala, že mi doprčic někdo pomůže.

Marně. Doufám, že teď je to tam jiné. Ale upřímně řečeno o tom výrazně pochybuju. 

Pak jsem se vrátila do školy, přerušila kontakty s některými toxickými lidmi a bylo mi lépe. O něco. Byla jsem vděčná, že si můžu pustit televizi, kdy chci. Že se můžu najíst, kdy chci. Vzpomínám si na tu bohnickou rebelii, kdy jsme si ze svačiny propašovali bonbon na pokoj. To se totiž nesmělo.

Máma mi vytyčila mantinely a mně bylo najednou lépe. 

Stabilizovala jsem se. Dala si do pořádku školu, aspoň trochu uklidila ten bordel v hlavě. Na konci června umřel Michael Jackson a týden a půl na to jsem se seznámila naživo s Petrou. Tak nějak jsem o ní věděla už delší dobu, pohybovaly jsme se ve stejných sociálních bublinách. 

Ale o tom až jindy. 

O nějaký měsíc později jsme se daly dohromady, já mezitím zvládla ublížit dvěma lidem, které jsem měla ráda, a fakt mě to teď retrospektivně sere. Ta moje sebestřednost totiž neznala mezí.

Všeobecně je můj život přehlídka pieces of shit v různých provedeních. Okolnosti se mění, výsledek zůstává. 

Po maturitě jsem nastoupila na vysokou (jeden z největších omylů svého života), ve druháku jsem se úplně zhroutila a nechala se ze školy vyhodit. 

Vymyslela jsem tedy plán B. Někde si odmakám rok, abych měla nárok na mateřskou a věnuju své síly rodině. Sáře byl v té době víc než rok, takže jsem v tom neviděla problém. 

Odstěhovala jsem se od mámy, pohádala se s ní a víc než rok jsme spolu normálně nekomunikovaly. Já si našla práci – mizernou – ale přece jen práci v Penny marketu, a myslela si, že je vše tak, jak má být. Haha... nic nebylo v pořádku. 

Po roce v Penny jsem se zhroutila podruhé. Jednak už jsem měla dost toho, jak mi všichni serou na hlavu, ale hlavně jsem to prostě nedala. Skončila jsem na dlouhodobé PN a pak se pokoušela otěhotnět. Marně. 

Bylo mi 23 a bylo to traumatické. Odnesla jsem si z toho další z mnoha komplexů, které si nesu s sebou na zádech v ranečku, kamkoli jdu. Jak tak jdu životem, raneček se zvětšuje, někdy je lehký, někdy je těžký tak, že se na své cestě životem musím plazit, protože ve stoje ho neunesu. 

Pak jsem se dostala prvně na psychiatrii do Jičína.  

A taky tam poprvé dostala pomoc, kterou jsem potřebovala. Anebo jsem byla poprvé připravená nějakou pomoc přijmout. Po poněkud chaotickém příjezdu, kdy tam jiná pacientka udělala rozruch na celém oddělení, a kdy jsem měla sto chutí sbalit svůj růžový lodní kufřík a zmizet, si to po několika dnech sedlo. 

Narazila jsem tam na doktory, kteří mi bez nadsázky změnili život. V obou směrech – ti, co mi pomohli (a to je většina) a pak jeden debil, co ve mně vypěstoval další větší mindrák.  

První hospitalizace mě posunula hodně dopředu. Pak následovala plejáda psycholožek, každá nakonec odešla – buď se odstěhovaly, v horším případě otěhotněly... a já na to všechno zase zůstala sama.

Psychiatrické lůžkové oddělení jsem letos navštívila už popáté. Od poslední hospitalizace uběhly dva roky. Vlastně se mám dobře. Mám kde žít, mám co jíst, mám dobrou práci, kde si mě lidi váží. A stejně jsem zase v prdeli. 

Jen mi trochu kalí radost fakt, že jsem tam měla parere od únoru, vzali mě říjnu (a to po urgenci mého ambulantního psychiatra). A po dvou týdnech mě vykopli, protože se nemocnice rozhodla zavřít celou psychiatrii kvůli covidu. Letos jsem tam bohužel narazila na psycholožku, která mi totálně nesedla. Rozjebala mě úplně na atomy a já přijela následně na mraky domů. A v tomhle shitstormu už se už pohybuju měsíc... 

Vlastní neschopnost udělat něco se svým životem mě ničí. Udělat cokoli, co rozbije ten věčný zajetý pořádek. 

Štve - ne, vyloženě mě sere vlastní průměrnost. Sere mě to, že sice umím spoustu věcí, ale ani jednu z nich pořádně. Sere mě to, jak nedokážu nic dovést do konce. 

Dřív jsem hodně psala – na to jsem se na víc, než deset let vybodla.  

Odmala jsem taková. Jakmile se objevil v okolí někdo lepší než já, všechno jsem vzdala. A vždycky jsem žárlila na lepší lidi. Ať už na lidi, co měli víc peněz než já a tím pádem lepší věci (my nikdy těch peněz moc neměli), nebo lidi, kteří mě nějakým způsobem převyšovali. 

Protože Millinka byla přece tak šikovná, nejlepší! Dobře se učila, no dobře, s tou manuální prací to není tak žhavé, má obě ruce levé, kreslit jí nejde, ale je taaak chytrá!!!

A já si v sobě vypěstovala vlastního démona, který mě hnal dál. A neustále poukazoval na nedostatky – že Klára ve třídě se učí lépe než já (na druhém stupni to byla Markéta – sice mě to sralo, ale ani to mě nedonutilo se lépe a více připravovat do školy), že tamhle XYZ umí lépe zpívat, a že Pepička přede mnou hraje na klavír mnohem líp než já a já jsem sice docela talentovaná, ale pořád ta nejprůměrnější z průměrných. 

Pamatuju si, že když jsem chodila s babičkou do kostela, čas od času se tam zjevila holčina o něco málo starší než já. Já ji od vidění znala, byla zvláštní. Já v té době ministrovala, zpívala a připadala si děsně důležitě. 

Jo, pocit vlastní důležitosti mě provázel celým životem. 

No a pak se čas od času objevila právě Bára a já se mohla posrat! Najednou jsem prostě nebyla nejlepší. 

Ono je totiž strašně jednoduchý vynikat, když v podstatě není nad kým. Jednooký mezi slepými králem. A tak to mám doteď. Sere mě, že už neumím tak dobře zpívat jako dřív. Sere mě, že neumím hrát na kytaru – jenže není kde trénovat. Co jsou navíc zavřené školy, mám i legitimní výmluvu, proč nemůžu cvičit – je doma syn na distanční výuce a rušila bych ho. Navíc bych se mohla nedejbože ztrapnit, protože mi to fakt nejde. 

Ale ve vyhledávání a vytváření výmluv a neexistujících problémů jsem fakt kadet! Někdy si říkám, že bych si to měla nechat napsat i do občanky jako druhé křestní jméno. 

S tím se ale pojí novoroční předsevzetí, zahodit za hlavu tyhle sračky a prostě se do toho opřít, zatím hraju na kytaru. Po x letech. Zatím jsem si za poslední dva dny vytvořila bolavý bříška prstů na levé ruce, ale pevně věřím tomu, že se to poddá! Musím aspoň něco dotáhnout – když už ne do konce, tak aspoň někam dál a aspoń trochu se zbavit toho pocitu méněcennosti, co mě neustále pronásleduje. 

Mám určité rysy narcistní poruchy osobnosti, a spolu s hraniční poruchou to je prostě masakr. Sama na sebe s neustále šiju bič, selhávám zas a znovu a celé mě to žene do ještě větších sraček. 

Já už takhle prostě nemůžu dál žít.