Co ze mě zbývá?

14. říjen 2024 | 00.51 | rubrika: Me Myself and I

Doufala jsem, že se tohle nikdy nevrátí. 

Doba, kdy jsem hnusná na všechny okolo. Na ty, které mám ráda. Na ty, které bych měla chránit. 
Ta vnitřní bolest je místy tak šílená, že mám pocit, jak mě trhá na kusy. 
Nejdřív mi praskne hrudní koš. Prostě se mi oddělí jednotlivá žebra na levé straně od hrudní kosti. Než Krev se začne rozlévat pod kůži a vytvoří se obrovské krvavé mapy v podkoží. Někde v těch místech, kde jsem dřív měla srdce a teď už tam není nic. Jen vztek. Lítost. Sedí si tam ve vypálené díře a koukají okolo sebe, co by mohly ještě zničit. 
Čekám, zda se kosti prorvou skrz kůži. Konečně mě skropí červená krev. Hustá jako zahřátý med a stejně tak teplá. Vidět ji téct je podivně uklidňující. Stejně jako kdysi, když jsem se řízla do zápěstí. Vytvořily se nejdřív malé krůpěje, rudé jako rubíny, a ta chvilka, než se slily v tenký pramínek krve, který jen tak opustil mou ruku, stekl na zem a byl ten tam. 
Už strašně dlouho jsem neměla potřebu si ubližovat. Těch pár rozškrábaných kočičích škrábanců nepočítám. I když je vtipný, že nikomu nikdy nepřišlo divné, že mám ten samý škrábanec už druhý měsíc v kuse. 
Dneska jsem selhala. A po strašně dlouhé době. Podrápala jsem se špendlíkem do krve po tom, co jsem neudržela nervy na uzdě a nezvládla naprosto banální situaci, kterých za den máme prostě tisíc. 
Jenže já už prostě nemůžu. Jsem unavená a nezvládám to. 
Nejhorší na všem je, že se tu neobjeví žádný hrdina, který by mě prostě objal a řekl, že to bude dobrý. 
Protože to dobrý nebude. Jsem sama. Jsem osamělá a nešťastná. 
Zdá se, že se přetrhlo i to poslední vlákno, které mě drželo pohromadě. A nikdo to nevidí. Nikdo si nevšiml. Jediné, čeho si ostatní všimli je to, že jsme "zase nějaká podrážděná" a "upozorňuju na sebe hlasitým vzdycháním".
Moc bych si přála, aby pro mého partnera byly moje city zase důležité. Ab se chvíli nestaral jen o sebe. 
Abych se já necítila manipulována do situací, ze kterých není úniku. Jasně, odejít se dá vždycky, ale ne vždycky s čistým štítem. 
Sere mě, že mě většina lidí staví do pozic, ve kterých prostě musím být, pokud nechci vypadat jako totální svině. 
Takže držím úhel, hubu a krok. Protože přece nejsem sobecká a musím chránit ty, co se sami chránit nemohou.
Obětovala jsem už minimálně 5 let. Obětovala jsem sny, plány, finance. Obětovala jsem kus mého já. Pořád to nestačí? 
Kolik z toho že mě ještě zbývá? Hromádka neštěstí a zloby, pár kostí, jedna oční bulva a kyblík nechutné brečky šlach a zkaženého masa. 
Víc už toho není. 
žádné komentáře | přidat komentář

Zrcadlo

14. říjen 2024 | 00.50 | rubrika: Me Myself and I

 Vyšla nová řada Srdcerváčů. 

Jsem nadšená. Miluju to. 

Jen zrovna nenávidím, jaký mi to nastavuje zrcadlo. Jak moc se cítím osamělá. A jaký to byl pocit být zamilovaná. A teď jsem zrovna všechno možné, jenom ne zamilovaná. Potřebuju mít partnera a zároveň se potřebuju cítit milovaná. Jenže to už teď není pěkně dlouho pravda. Jak moc se cítím nahovno, když okolo sebe nemám nikoho, o koho se můžu opřít. Jsem narozená v rybičkách, potřebuju ve svém životě lásku. Potřebuju být zamilovaná.

Ubíjející stereotyp a partner už jen jako spolubydlící. Je mezi námi čím dál větší propast. A ani jeden z nás už se nesnaží ji překonat. 


Asi je vážně konec, ačkoli ani jeden z nás si to ještě naplno nepřiznal. 

žádné komentáře | přidat komentář

Střípky z notesu

3. květen 2024 | 12.22 | rubrika: Me Myself and I

Vešla do ložnice s knihou a čokoládou v ruce, oboje hodila do hromady neidentifikovatelného bordelu

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 63x

31.1.2022

31. leden 2022 | 15.02 | rubrika: Me Myself and I

Apatie.  

Deprese.

Smích.

26.1.2022

26. leden 2022 | 00.17 | rubrika: Me Myself and I

Konečně je večer. Dnešní den byl dlouhý, únavný, a i když se nestalo nic vyloženě špatného, co by mě rozhodilo, mám toho plné zuby. (Walk slow and low on a tightrope - Hope it lasts but you know, you never know).

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 96x

Šmejdi

3. prosinec 2021 | 20.39 | rubrika: Psychoblog

Zhruba před rokem jsem si stáhla TikTok. Jasně, je to sociální síť pro puberťáky (víceméně), jenže já byla úplně v prdeli po nedokončený hospitalizaci a potřebovala nějak zabít čas a vypnout mozek. Fungovalo to.

komentáře (6) | přidat komentář | přečteno: 102x

Sebepoškozování

1. prosinec 2021 | 16.48 | rubrika: Psychoblog

Za tři měsíce oslavím třicátiny. Přeskákala jsem si toho už poměrně dost, Měla jsem různá období, většina z nich byla jen nějaká vývojová fáze, kterou jsem si prošla a v současné době jsou už minulostí.

komentáře (4) | přidat komentář | přečteno: 120x

Jeden den v životě M. V.

2. listopad 2021 | 19.11 | rubrika: Psychoblog

 S trhnutím se probudím. Dezorientace po probuzení mě paralyzuje. Je ráno? Den? Ještě noc? Světlými závěsy do ložnice proniká světlo, takže není noc. Je tedy den? Sakra, vůbec mi to nemyslí. Několikrát zamrkám, zprudka vydechnu a v ten moment mi dojde, že mě vzbudil telefon.

žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 85x

Sanxii

28. září 2021 | 11.02 | rubrika: Me Myself and I
komentáře (2) | přidat komentář | přečteno: 105x

Ruční práce a její cena

13. září 2021 | 19.17 | rubrika: Me Myself and I

 Také máte příbuzné, kteří vám napíšou jen v případě, že něco potřebují? Já si nebudu hrát na nějakého morálního arbitra skrze skvělé rodinné vztahy, protože v naší rodině se dají vztahy popsat různě. Jsem si ale na stoprocent jistá, že ani jedno z těch přídavných jmen nebude "ideální". Já ale po nikom