Milli | 8. 1. 2020

Jsem ve fázi, kdy nesnáším všechny a všechno. 

Pořád čekám, kdy se tahle fáze, kdy mi všechno vadí, přehoupne v něco, co mi bude příjemné. Čekám, až zase nebudu vstávat s nechutí do dalšího dne, kdy se nic nového nestane. Do dalšího dne, kdy se budu plácat od ničeho k ničemu... 

Nic mě nebaví, televize, počítač... Psaní mi nejde. Dělám věci do práce, dneska jsem konečně i něco dodělala, takže mi spadnul velký kámen ze srdce (doufám, že jsem to nezvrtala). Všeobecně pořád před sebou valím určité povinnosti, pracovní i domácí – jsem prokrastinátor, takže když se mi něco povede dovést do konce, otvírám flašku na oslavu. 

Od dětství ráda čtu, ale teď se nějak nemůžu začíst. K Ježíšku jsem dostala Baladu o ptácích a hadech ze světa Hunger games, jsem na straně 111 (je to strašný jako celé Hunger games). Zvedá se mi z toho úplně kufr. Asi to nebude úplně čtení pro člověka s rozjíždějící se depresí. Možná by ta Pátá minuta od holek Pospíšilových byla ve finále lepší volbou. Cítím se pod psa. 

Pořád mi leží v hlavě vyšetření mozku SPECT, na kterém jsem byla v říjnu a ze kterého stále nemám výsledky, protože psychiatrie je zavřená. Děsím se výsledků. Nejsem si jistá, zda jsem připravená na další diagnózu.

Denně tak hodinu a dvě sedím u wordu a snažím se psát. Ať už tyhle zbytečný deníkový zápisky nebo mám rozepsanou povídku, u které jsem se zasekla. 

Denně aspoň dvacet minut hraju na kytaru. 

Denně se snažím něco udělat – pustit pračku, myčku, snažím se být konstruktivní a pevně jedu podle návodu, co by člověk měl dělat, když se o něj pokouší chandra. Nezabírá to. 

Cítím se nedoceněná, zanedbaná. Jsem protivná, vím to. Není mi dobře, odnáší to všichni okolo a pak se můžu divit, že se se mnou nikdo nechce zaobírat. 

Zase doma vznikají zdi.