Znáte ten pocit, když v TV narazíte na zajímavý seriál? A jako na potvoru v TV jede podle klasického schématu 1x týdně.
Jsem od přírody za prvé strašně nedočkavá a za druhé mám HOSIPO, takže než se týden s týdnem sejde, vím prd, co se řešilo před týdnem. Minimálně mi utečou detaily. Takže teď jsem rozkoukala slovenský seriál Hniezdo. Mám za sebou dva díly a pokoutně stahuju další, protože vím, že týden to určitě nevydržím.
Stejně tak to mám se čtením na pokračování. I s rozhlasem. Před dvěma lety jsem ale v rozhlase vydržela poslouchat téměř celé Myši Natalie Mooshrabrové (nechytla jsem ovšem začátek, takže jsem si musela půjčit knížku - zajímavá kniha). Ale to bylo jen proto, že se vysílalo každý večer, nebyly tam dlouhé prostoje, a já u toho malovala. Byla jsem tehdy zrovna v blázinci, a zrovna rozhlas dvojka bylo to jediné, co se tam dalo naladit. Tedy, ještě hrálo poměrně čistě country rádio, ale já z všech těch Kamarádů táborových ohňů měla po dvou dnech vyrážku.
Moje oblíbené autorky Klára a Eva Pospíšilovy alias szabi.writers (szabi.cz) mají taky tenhle debilní (pardon) formát zveřejňování svých děl po kapitolách/částech.
Já tomu svým způsobem rozumím, navíc to jsou hotové grafomanky a každá jejich povídka neřku-li kniha je hotová bichle. Ale stejně se do čtení jejich věcí dávám až v momentě, když je všechno venku a pak to vezmu jedním vrzem. Jo, u neexistence jsem to lehce nevychytala. Venku byla jen první poloviny knihy a tu druhou jsem musela přetrpět po týdnu. Na každou středu 17:00 jsem se těšila jak na Ježíška.
Theo Addair teď taky zveřejňuje prequel k Oskeruši na svém webu. Opět po částech a já z toho šílím.
Asi si na to připadám už velmi stará. Podobně jsem četla v pubertě různé fanfikce, všechno se zveřejňovalo po částech a já se těšila na každý díl. Jenže víte co? Čím jsem starší, tím jsem "blbší" jak by řekla moje babička, a - jak už jsem psala - vždycky zapomenu, co se všechno dělo.
Přitom údajně my mileniálové jsme seriálová generace. Leda hovno, vole!