Milli | Proč právě já

Už od mala mám pocit, že je něco špatně. Školka byla v mém případě tragická, nesnášela jsem ty děti, které byly úplně odlišné. Které se bavily, hrály si a já tam stála jako idiot. Vůbec jsem nechápala, co po mně chtějí. Teď už vím, že mám lehce porouchanou sociální anténu. V dětství jsem tomu nerozuměla. Nerozuměla jsem sama sobě, natož ostatní. 

 Byla jsem divná už ve školce 

Pak přišla základní škola. Ještě před pěti lety bych se styděla, ale teď to klidně řeknu. V první třídě mi to docela šlo. Chodila jsem do ranní družiny. Máma mě nechtěla dávat do školy na vesnici, takže jsem jezdila s ní do města. Sice mě dala na lepší školu, s lepšími výsledky a s větší šancí dostat se na střední - můj vytoužený gympl, ale naprosto mě vyobcovala s dětské společnosti u nás na vsi. Zatímco oni chodili do školy do K. Já jezdila až do J.

Ve škole jsem si neměla šanci nějaké hlubší přátele najít, protože to bych musela bydlet ve městě, chodit s nimi odpoledne ven, na narozeninové oslavy a tak dále. Na vesnici oproti tomu jsem byla za debila, co chodí do školy do města.

Když už jsem si konečně nějaké kamarády našla, zase se nelíbili mámě. Teď zpětně vidím, že to měla máma pravdu. Tehdy jsem to brala jako kři du a prohloubení mé vnitřní nejistoty.

Už jako malá jsem měla pocit, že nikam nepatřím a byla jsem divná.

 Na střední škole tyhle pocity na jednu stranu zmizely, na druhou stranu se prohloubily. V učivu jsem beznadějně plavala, bez doučování jsem propadala, na druhou stranu doufám, že jsem si tam našla skutečné přátele.

S gymplem se hodně věcí změnilo. Snažila jsem se změnit svůj pohled na věci kolem sebe a na svůj život.

Hodně věcí se změnilo, nicméně hodně věcí zůstalo stejných. Kupříkladu mé pocity definitivní odlišnosti. Stále mám pocit, že to, co se kolem mě děje, se děje naprosto mimo mě. Jako bych stála za sklem.

Čím dál tím víc mám pocit, že nikam nepatřím. To už tu bylo tolikrát. Školka, škola, tábory... 

Čím jsem starší, tím hůř to snáším.

I když... jak chcete vysvětlit osmiletému dítěti, že si s ním ostatní nechtějí hrát, protož nosí brýle, nebo protož tohle a tamto. Protože se trochu odlišuje a odlišnost se neodpouští. 

Pochopila jsem, že lepší to zkrátka nebude. Že jsou lidé, kteří to nemají ve svém osudu napsaní. Že budou vždycky mimoňové, kteří nikdy nebudou nikam zapadat. Jako dítě jsem se možná vyčlenila ze společnosti dětí sama, v současnosti mě vyčleňuje fakt, kdo jsem. Fakt, že jsem se rozhodla sdílet svůj život se ženou. Nestydím se za to, s kým žiji. Do určité míry jdu proti proudu a dle mínění některých lidí jsem natolik sobecká, že jsme si dovolily přivést na svět děti.

Možná to bylo špatné rozhodnutí. Možná jsme svoje děti ještě před jejich narozením odsoudily ke stejnému osudu. Osudu věčných vyděděnců bez šance se zařadit do majoritní společnosti. Trápí mě to víc, než bych si byla ochotná přiznat. Jenom doufám, že se moje nejčernější myšlenky nepotvrdí a že moje děti budou žít jinak. Snad budou žít lépe...

Nejsem ani ryba ani rak, ani stoprocentní lesbička, ani heteračka. Čím jsem starší, tím méně miám ráda jakékoli škatulky.  Pro většinu společnosti jsem byla dlouhou dobu ta mladá, blbá, naivní, a b e z d ě t n á. Nejsem ale bezdětná. Mám patnáctiletého syna a osmiletou dcerku.

Je to paradox. Celý můj život je totální paradox.