Covídek na návštěvě

Tak ten čínský hajzl navštívil i mě a moji rodinu. Řeknu Vám rovnou - nic moc. 

Nejlépe z toho vyvázla asi dcera, která je poměrně trénovaná z waldorfských venkovních dní a z nás čtyř má nejsilnější imunitu. Kluk, který už skoro rok trčí na distanční výuce doma má imunitu mizernou (kde by ji taky nějak nasbíral, když jsme všichni zavřený doma), a o sobě a manželce ani nemluvím. 
Protože já chytnu kdejakýho bacila, který okolo mě lítá. Přes rok se chystám na alergologii a na plicní, abych se nechala vyšetřit, protože mám rodovou zátěž a babička měla silné astma. No jo, jenže k tomu potřebuji žádanku od praktiského lékaře. S tím neudržuji úplně dobré vztahy, takže se mi tam ku*evsky nechce.
Takže to celé odkládám. Že jsme prokrastinátor per excellence, to už jsem tu psala tolikrát. 

Minulé pondělí jsme byli na testech. Vzhledem k tomu, že já i děti jsme tu malou čínskou čubku chytly cca o týden dřív, už jsme byli negativní. A teď nastává ta sranda. Já i děti musíme na testy znovu, protože je žena pozitivní, zatímco ona na opakovaný test už nemusí, protože prý údajně za těch 10 dní už nebude infekční. To, že my ostatní jsme to už měli, nikoho nezajímá. Nejhorší na tom je, že nám volal někdo z hygieny z Prahy a přesvědčoval mě, že i u nás ve městě v té parodii na nemocnici se testuje PCR. Já měla pravdu, samozřejmě že se tady netestuje. 

No, musím říct, že umím být docela příjemná. A v dejme tomu 80% případů i příjemná jsem. V dalších 10% dokážu být jak osina v zadku. Milého pana hygienika jsem málem poslala tam, kde slunce nesvítí. Dvakrát. Potřetí raději volal manželce. 

S odstupem mi nejvíc vadí asi to, že jsem vyšla negativní. Nejen že se mi budou tou uchošťourou rýpat v čumáku znovu, ale hlavně to nebudu mít v papírech. Takže mi můžou a nemusí věřit. 

Bylo mi zle jak psovi. Fakt bych to nikomu nepřála. V krku mě v podstatě nebolelo, zato ten kašel stál (a pořád stojí) za to. Přeskočila jsem fázi zahleněných průdušek, rovnou jsem měla echt hnusný dusivý suchý kašel, nemohla jsem pořádně dodechnout, měla jsem permanentní pocit dušení. Na noc codein/dithiaden/prothazin - podle toho, co jsem zrovna našla po ruce, jinak bych prokašlala celou noc. Osvědčil se mi Levopront v tabletkách - zhruba na 4 hodiny to bylo lepší a pak už jsem počítala minuty do další tablety (bere se po 6 hodinách). 
Horečky jsem zhruba 10 dnů nemohla srazit vůbec ničím. Dalším velmi výrazným rysem covidu je dle chytrých článků bolest hlavy, kloubů a zad.

Potvrzuji - já neměla tušení, jak si lehnout/sednou, kyčle a záda jsem cítila prakticky pořád. Hlava bolela tak, že jsem nebyla schopná ani číst, takže tu běžela televize a měla sjem puštěné jen písničky, jinak jsem se nebyla schopná soustředit na nic. Ztráta čichu se u mě taky projevila (velmi výhodný rys choroby, když jste tak KO, že se nedoplazíte ani do sprchy. Normálně bych se sebou nemohla existovat ani já sama. S covidem to nebyl problém. :-D)

Teď jsem to počítala. Ve středu to bude měsíc, co se mi objevily první příznaky. Kašel přetrvává (i když ten přetrvával po jakémkoli nachlazení i dva měsíce - a to se zase vracíme k důvodu, proč jsem měla navštívit toho plicaře a alergologa), stále mám omezený čich, pořád jsem unavená a místo mluvení jen krákorám. Zpívat stále nemůžu. 

No nic, v pondělí nás čeká druhý test, ve čtvrtek nám ukončí karanténu (pro mě se nic nemění, já pořád do práce nechodím), a konečně bude moct alespoň mládě do školy.
Jen si říkám, jak je to všechno strašně absurdní.

Doteď jsem si říkala, že se těším na očkování. Protože se pak vrátí život k normálu. Po dnešních zprávách, kdy ten slovenský pablb s Prymulou sem chtějí dotáhnout ruskou vakcínu, si říkám, jak hluboko ještě klesneme. Nějakou neschválenou ruskou sračku do sebe fakt píchat nenechám. 
Vážení, mám o nás strach. 

Jak a hlavně kdy tahle hysterie skončí? Skoro rok nefunguje nic normálně. Na dětech se to podepisuje strašně. Což o to, my dospělí máme nějaký základ, z čeho můžeme vycházet. Ale děti jsou na tom bité neskutečně moc. Chybí jim sociální kontakty, pohyb, sport, kroužky, normální výuka. Všem nám chybí normální život. 
Ale to je jen takové povzdechnutí na závěr.