Zase narozeniny

Tak a je to tu. Oslavila jsem narozeniny. 
Další. 
Za rok už nebudu slavit narozeniny s dvojkou na začátku ale místo dvojky tam bude obézní břichatá trojka. 

Nemám ráda narozeniny. Můj otec vždycky říká, že narozeniny neslaví, že on se nenarodil, on se vyskytl. Mám to úplně stejně jako on, já se taky vyskytla. Od rána mi tu zvoní telefon (maminka, babička, dokonce i tchyně). Je mi to trapné, jsem nerada středem pozornosti. Zvlášť když mi volají příbuzní, o kterých jinak celý rok neslyším. Dárky nevyžaduji, tím spíš, že co chci, si koupím sama, případně mi to koupí manželka, která mi koupí cokoli, na co jen pomyslím. Jsem pěkně rozmazlená. :-)  

Navíc tváří v tvář ubíhajícím rokům mám pocit, že přešlapuji na místě. Svět se okolo mě mění, jen já zůstávám staticky na fleku a nemohu se pohnout z místa. Ve finále se mi nic moc nedaří. 
Díky mé nestálosti a neschopnosti se udržet u nějaké činnosti se tady od covídka plácám jak (u)mřenka na suchu, neudržím pozornost ani u čtení. 

Asi bych si měla konečně najít psychoterapeuta, abych se z tohohle bezčasí a dystymie, která se mě drží už tolik týdnů, dostala. Ale najít si terapeuta je složité i za normálních okolností, a v době covidové je to věc skoro nemožná. 

Od pondělka mě čeká ještě domškola s mladší, starší syn je samostatný ve všech ohledech. Ale já jsem člověk netrpělivý, a domškolu zvládám hůř než děti. Ačkoli se nepovažuji za úplného debila, nejsem prostě pedagogický typ. Já jsem vzteklá, dcera je vzteklá a pak to dopadá tak, že já jdu naklopit ferneta rovnou z flašky a dcera oddusá vztekle do pokoje a nadává jak špaček. 

Čekají nás veselé zítřky.