22.8.2021

Minulý týden mě zase osud/život, nazvěte si to, jak chcete hodil před obličej fakt, který nemůžu ignorovat.

Známá je těhotná. Jedna z lektorek u nás v klubu před pár týdny porodila. Vždycky mám takový období, kdy to se mnou nic nedělá, pak z toho všeho prostě šílím. Teď jsem zrovna někde mezi – ani v jednom extrému, ale příjemné to není ani tak.

Táhne mi na třicet, moje biologické hodiny mlátí na poplach už dobrých 8 let a s přibývajícími roky to rozhodně není lepší. Spíš se to všechno přímo exponenciálně zhoršuje.

Před šesti lety jsem se pokoušela otěhotnět. Doma, na koleni s neznámým týpkem. Zpětně si říkám, že to ode mě byla docela odvaha. Teď si říkám, že jsem snad docela ráda, že to tehdy nedopadlo.

Jak postupně stárnu a asi se dá říct, že nabírám rozum (– už bylo na čase), nějak ztrácím půdu pod nohama a přestávám věřit některým tezím, za které bych se ještě před pár lety hádala do krve.

Vždycky jsem měla dojem, že dvě mámy stačí. Já osobně neměla pocit, že by našim dvěma dětem něco chybělo – vyjma vyšších příjmů, a tím pádem lepších životních standardů, nákladných dovolených a finančně náročné elektroniky...

U nás je to jiné než u jiných lesbických párů. Moje partnerka byla vdaná a otec našich dětí není a nikdy nebyl pouze dárcem spermatu, ať už si teď myslí nebo říká cokoli. Minimálně ne pro Sama.  Ale víte, jak to je – stokrát opakovaná lež se stává pravdou. Každopádně dal od dětí ruce pryč a povedlo se mu naočkovat i svoje rodiče, takže ani s nimi si nemá moc Sam co říct. Na každém vztahu se musí pracovat a osmiletá pauza udělá své. Šesti/sedmileté dítě se chová jinak a je třeba k němu nějak přistupovat a jinak se chová šestnáctiletý puberťák. A co se Sáry týká, ta pro svoje biologické prarodiče z otcovy strany neexistuje. Paradoxně nejlepší vztah s našimi dětmi má moje matka

Pro Sáru je to zřejmě jednodušší, tátu zná jen velmi povrchově, spíš vůbec. Pro Sama je to složitější. Je to kluk, táta mu chybí, byť si uvědomuje, že jeho táta stojí za starou bačkoru. My s ním bohužel ty chlapský věci tolik neproberem. V podstatě si prochází tím, čím jsem si procházela já. Rozdíl je v tom, že můj otec sice nikdy nebyl otcem roku, fungoval vždycky spíš na baterky, ale aspoň nikdy neházel vidle do mojí výchovy a až na nějaké excesy platil výživné. Sice jsem se na něj nemohla na sto procent spolehnout, ale mohla jsem se s ním vídat, byť doteď nemám tušení, jak má vlastně vypadat vztah dcery a otce.

To celé mě vede k zamyšlení nad mým vlastním biologickým mateřstvím. Už od nějakých svých sedmnácti, osmnácti vím, že chci děti. Svým způsobem je mám, ale přece jen mám v sobě jakousi prázdnotu, a moc bych chtěla biologicky svoje dítě. Neznamená to, že bych měla Sama a Sáru méně ráda. Miluju je, o poslední čokoládu bych se s nimi rozdělila (a to už něco znamená).

Nicméně jsem žena, bez ohledu na sexuální orientaci.
No a co teď s tím. Moc variant nemám. Nebo respektive už nějakou dobu držím v hlavě nějakou ideu o ideálním rodičovství, která by se mi strašně líbila, ale v reálu to prostě udělat nejde.

Jde o jakési "sdílené" rodičovství. Takhle to zní hrozně, nicméně jiný, lepší název nenacházím.

Má to několik háčků

1. Na výchově se kolikrát neshodnou dva v páru, natož kdyby nás bylo víc. To prostě není reálné.

2. Kde hledat druhý pár nebo samotného muže, který by s námi byl plus mínus na stejné vlně, sdílel s námi aspoň trochu podobnou životní filozofii, bydlel někde poblíž a šel by s námi do takhle šíleného "dlouhodobého projektu". Navíc by to musel být někdo, se koho dobře znám. Znám jeho charakter a vím, co od něj můžu čekat. Že se se mnou nebude o mimčo přetahovat, soudit a dokázali jsme se na většině věcí v klidu domluvit. Že dokážeme všichni potlačit svoje ego k prospěchu dítěte.

Je to nepopulární názor v naší komunitě. Jak se tak rozhlížím v naší duhové bublině, jediná všeobecně uznávaná cesta k rodičovství leseb je skrz anonymního dárce, který se dál neangažuje. Neangažuje se nikdy a nijak. To je v podstatě jediná podoba gay rodičovství, se kterou já se při nejlepší vůli nemůžu ztotožnit. 

Já neříkám, že je to špatný. Jen jsem z tohohle postoje asi vyrostla.