Radclyffe Hall (12. 8. 1880 – 7. 10. 1943)
Radclyffe Hall se narodila jako Marguerite Radclyffe Hall v dnešním Dorsetu.
Studovala na King's college v Londýně. V dospělosti používala spíše mužské jméno "John", které jí vymyslela partnerka – zpěvačka Mabel Batten.
Radclyffe v roce 1907 potkala Mabel Battenovou, která byla o 24 let starší než Radclyffe. Po smrti Mabelina manžela spolu začaly žít. Zhruba rok před Mabelinou smrtí se Radclyffe zamilovala do Mabeliny sestřenice, sochařky a překladatelky Uny Troubridge. Po Mabelině smrti spolu s Unou žily až do smrti Radclyffe v roce 1943. Zemřela na rakovinu tlustého střeva ve věku šedesáti třech let.
Posledních 9 let svého života Radclyffe s Unou žily spolu s ruskou emigrantkou Eugenií Souline, což Una tolerovala, ale podle všeho ji pořádně štvalo. Stejně tak tolerovala Radclyffiny časté zálety.
Román Studna osamění vyšel poprvé v roce 1928. Radclyffe byla v té době už uznávanou autorkou. Doufala, že její reputace dokáže prolomit tabu, které okolo homosexuality panovaly.
Někdy mám pocit, že se za těch 90 let tolik nezměnilo.
Kniha byla ve své době velmi kontroverzní. Vyvolala velký ohlas – i několik soudních sporů. V USA nakonec vyhrála, Britský soud naznal, že kniha podporuje "nezdravé vztahy mezi ženami", a to i přes to, že jediné lechtivější narážky se týkají polibku: "políbila ji na rty jako milenka," a sex se odbude větou: "té noci se nerozdělily." Pokud na problematiku nahlédneme dnešní optikou, je to až směšné. Jen pro srovnání: román "Milenec lady Chatterleyové" vyšel stejného roku byl zakázán až do roku 1960, protože byl klasifikován jako pornografie.
"Milence" jsem prolistovala, přišlo mi to jako hloupost. Doteď to spíš vnímám jako společensky kritický román, rozhodně ne pornografii.
A teď ke mně a mým pocitům z knihy:
Prvně jsem Studnu četla zhruba v šestnácti. Všude ji popisovali jako lesbickou bibli, kterou si prostě musím přečíst. Kniha popisuje v podstatě celý život – narození, dětství, dospívání, první lásku, která je odsouzena k zániku už při vzniku, následné vyhnanství...
Miluju tu knihu. Je plná citu, lásky k přírodě, k rodnému domu, k otci...
Hlavní hrdinkou je Štěpa Olivie Marie Gertruda Gordonová. Narodila se do aristokratické rodiny v Anglii, byla velmi rozmazlovaná svým otcem, opomíjena matkou, která si i přes nejlepší vůli nedokázala ke svému vlastnímu dítěti vytvořit vztah. Vnímala, jak moc je její dcera odlišná. Otec ji rozmazloval a rozuměl jí. Byl vzdělaný a věděl. Někdy to člověk prostě ví.
Štěpa Gordonová prochází tím, čím prošel asi každý z "lidí inversních", jak to autorka nazvala.
Sledujeme Štěpu od jejích prvních krůčků, poznáváme lidi, které potkala ona, prožíváme s ní události, které ji formovaly.
Štěpa se už v dětství zamiluje do služebné. Láskou tak silnou, jak to jen dítě dokáže. Vedlo to samozřejmě jen ke komplikacím.
Poznáváme její domácí učitelku Pudličku, která je její věrnou průvodkyní v radostných i méně radostných časech.
V dospívání potká Martina Hallama. Chlapce nezáludného, bez předsudků. Na chvilku je spojí poměrně silný vztah, který ovšem nevede ke sňatku, jak by si Štěpina matka přála. Martin ji sice o ruku požádá, ale Štěpa musí odmítnout. Nehledá ani nepotřebuje manžela, ale přítele. To však pokořený Martin není schopen poskytnout a uražen a odjíždí zpátky do Ameriky.
Štěpu potká smrt milovaného otce, který věděl a nevaroval ji. Nepřipravil ji na život tak, jak mohl. Potká ji nešťastná láska k vdané ženě, pro kterou je všechno jen hra a rozptýlení. Potká ji vyhoštění z rodného milovaného domu, se kterým byla duševně spjatá, a stěhování pro ni znamenalo vytržení z kořenů a úplná devastace jejího života. Přesídlí i s věrnou Pudličkou do Londýna, a následně do Paříže.
Potkala na svých cestách mnoho lidí, kteří ví, čím prochází, protože to už zažili sami. Například Brockett, přítel, spisovatel - dramatik, který je sice nesnesitelný, ale vždy jí dobře poradí. Valerii Seymourovou, jejíž salon je centrem pařížského homosexuálního života. Ve válce se seznámí s Marií Llewelynovou, která jí změní život. Stanou se partnerkami, v dobrém i zlém.
Štěpa a Marie se seznamují s homosexuální a drogovou subkulturou bohémské a dekadentní Paříže 20. let. Chodí do nočních podniků nevalné pověsti. Kam ale mohou jinak jít?
Potkávají páry, jako jsou ony dvě. Téměř všichni jsou daleko od domova, Paříž je pro ně jako útočiště. Potkáváme se s bídou, utrpením, nemocemi a smrtí.
Po mnoha letech se ale najednou Štěpě ozve Martin. Vstoupí jim do života jako přítel. Jenže se zamiluje do Marie. Marie je mladá, hezká, dívčí, mateřská. Martin si velice dobře uvědomuje, co všechno jí může nabídnout: ochranu, dobré postavení ve společnosti, děti, spoustu normálních přátel.
Štěpa nemůže nabídnout téměř nic. Jen svou lásku a materiální zabezpečení. Ale to, co by Marie chtěla nejvíce – děti a přátele, co nebudou umírat hlady a na souchotiny v bídě... to jí nabídnout nemůže.
Martin řekl Štěpě tolik věcí... byl to místy odporné. Knihu jsem četla několikrát. Teď mi zbývá pár posledních listů, ale vím, že ji nedočtu. Zvedl se mi kufr, protože Štěpinu situaci důvěrně znám, ale je zajímavé, že předtím jsem si to neuměla představit. Když jsem ji četla poprvé, nechápala jsem to, co udělala na konci. Ten "Souboj" o Marii, o kterém ona sama neměla ani tušení, Štěpa vyhrála. Martin to chtěl vzdát a odjet zpátky do Ameriky.
Jenže Štěpa se obětuje. V podstatě mi to připomnělo film Osudový dotek (Butterfly effect), kdy si hlavní hrdina tak dlouho hraje s budoucností a mění minulost, až mu dojde, že ať udělá cokoli, bude to stát za hovno. Nakonec to vyřeší tak, že se svou láskou nebude, ale bude to pro všechny lepší. Nikdo neskončí v blázinci, ve vězení, nebo mrtvý.
Štěpa vlastně udělá totéž. Marii řekne, že je celou dobu milenkou Valerie. Marie jí uvěří. Odejde a v průjezdu už na ni čeká Martin, aby ji odvedl a zachránil.
Když jsem byla mladší, nechápala jsem to. Teď s tím sice taky nejsem úplně ve shodě, ale asi jsem potřebovala dospět a na některé věci se dívám jinak.
Štěpa chce udělat správnou věc. Chce nabídnou Marii to, co jí sama není schopná dát. Rozhodně se čistě a pragmaticky. Vypočítá pro a proti... a udělá čistý řez.
Po Mariině odchodu si to rozmyslí. Kniha končí úplně šílenou tirádou, kterou jsem úplně pochopila až teď, když mi táhne na třicet.
Dnešní optikou vidím v této knize několik problémů.
Prvním je záměna genderu a sexuality. Sama Radclyffe téměř celý život nosila pánské obleky, sama se definovala spíše jako muž. Dnešním slovníkem mileniálů by se označila nejspíš jako nebinární bytost nebo genderfluid, pokud by se rovnou nevyoutovala jako trans.
Stejně tak Štěpa vystupuje spíše člověk neurčeného pohlaví. Anebo by se rovnou definovala ryze jako muž – náznaky jsou v knize už v pasážích věnované jejímu dětství.
Dalším je typizace a stylizace leseb a gayů do určitých vzorců. Do jisté míry si myslím, že jde o jisté autobiografické prvky z Radclyffina života, o dobový náhled. V té době žít tak, jak chtěli muselo být těžké.
Další problematickou věcí je vyobrazení bisexuality.
Ve srovnání s dnešními romány jde v podstatě o banalitu. V románu nejsou žádné sexuálně explicitní scény. Vše je v náznacích, vše si musíme domyslet.
V knize jsou dlouhé popisné pasáže, ale kniha pěkně "odsýpá", nenudila jsem se.
Pro mě byla tahle kniha naprosto zlomová.
P.S. Ještě mi chybí dvě česká vydání!
