Milli | Jeden den v životě M. V.

 S trhnutím se probudím. Dezorientace po probuzení mě paralyzuje. Je ráno? Den? Ještě noc? Světlými závěsy do ložnice proniká světlo, takže není noc. Je tedy den? Sakra, vůbec mi to nemyslí. Několikrát zamrkám, zprudka vydechnu a v ten moment mi dojde, že mě vzbudil telefon.

Budík si nenařizuju, to znamená, že po mně někdo zase něco chce. Sakra. Odkašlu si, toporně se vztyčím do sedu, a přitom šmátrám rukama někde u polštáře, abych zjistila, kdo po mně tak neodbytně touží. V polospánku, kdy je činnost mého mozku omezená na minimum, vyřizuji telefonát, pro jistotu si ho nahrávám (zapomínám jak ďas a nerada bych měla další potíže s klienty), a v tu samou chvíli znovu padám do neklidného spánku.

O další dvě hodiny později se probouzím, tentokrát už nadobro. Hlava mi třeští, v ústech mám sucho a cítím úzkost. Ztěžka polknu a snažím se do plic dostat víc vzduchu. Teď jsem se vzbudila a už to zase přišlo? Doháje, tohle prostě není dobré. Úzkost mi sídlí hluboko v hrudním koši, svazuje mi bránici, abych se nemohla pořádně nadechnout. Zkouším ty posraný dechový cviky, co znám z terapií – bez výsledku. Ten pocit polovičního dušení mě ničí. Je to jedna z věcí, které na sobě nenávidím-tu dlouhotrvající a neutuchající úzkost.

Pouštím si tedy do sluchátek ještě v posteli na plné pecky muziku, abych dostala svoje tělo pod kontrolu. Myšlenky, třes, úzkost... Opakuju si s LP text, protože je to něco, co důvěrně znám. Text Switchblade, Tightrope nebo Lost On You bych dala dohromady i kdyby mě vzbudili o půlnoci. Pokud by se tedy nějakou náhodou stalo, že bych o půlnoci už spala. Třes rukou po druhé písničce mizí, tísnivý pocit v ramenou a na prsou zůstává, i když už není tak dusivý.

A milé děti, přesně tohle je ten důvod, proč mám pomalé starty.

Kouknu na Instagram, na TikTok, pracovnímu mailu se vyhýbám jak čert kříži – na to je vždycky času dost. Co vlastně ještě před sebou mám? Myslím na deset, patnáct věcí, co bych ještě měla zařídit.

Některé věci jsou maličkosti, u většiny stačí zvednou telefon, ale už jen pomyšlení na telefonáty mě vyčerpává a naplňuje vnitřním neklidem. Kdo to zvedne? Jakou bude mít náladu? Bude mít trpělivost s mým koktáním? Moje řečové schopnosti poslední dobou ne na nule, ale kdesi hluboko pod ní.

Vylezu z postele a doploužím se do obýváku. Ačkoli je skoro poledne, v pokoji je přítmí. Opravují fasádu. Nemůžu pořádně větrat, přes neustále zatažené závěsy se sem dostane jen zlomek světla, co za jiných okolností a když je roztáhnu, cítím se jak neonka v akváriu.

Strčím hlavu pod vodovodní kohoutek, ale nepomáhá to. Nejraději bych zalezla zpátky do postele, přetáhla si deku přes hlavu a spala dál. Jenže to nejde. Na stolku na mě čeká práce. Nedávám to. Nic nedávám.

Cestou do kuchyně se brodím nepořádkem. Seno od morčete, rozsypané pastelky naší dcery, neuklizené ponožky, rozsypané kolíčky na prádlo a papírky, co jsem včera vysypala z kabelky, když jsem hledala tu jednu účtenku, kterou musím založit do sešitu. Založila jsem ji vůbec?
Dám se do hledání sešitu s účetnictvím, ale v tom všeobecném chaosu na to nemám nervy.

Kafe? Čaj? Já nevím. Co je lepší? Měla bych vyklidit myčku a rovnou do ní naházet nádobí, co se tam včera večer nevešlo. Dám vařit vodu a začnu ji vyklízet. Kocour se mi motá pod nohama, protože co kdyby se něco rozdávalo, párkrát se mi o něj povede zakopnout. Pes se sice jde podívat, co se to děje, ale má pud sebezáchovy a po zběžném zhodnocení situace odchází zpátky do pelíšku.

Myčku jsem vyklidila a pokračuju ve zběžném úklidu. Jak to, doprdele, ostatní dělají, že mají doma čisto? Někde jsem něco kardinálně posrala, naše děti po sobě nevyhodí ani ruličku na hajzlu, pokud jim to explicitně neřeknu. O myčce, prádle nebo zametení okolo zvířat ani nemluvím.

Co když má ten kosočtverec pravdu neměla jsem si děti pořizovat? Sakra fix. Tohle ne. Tohle si připouštět nemůžu. Ta ženská je psychopatka a já si tyhle její kecy nesmím připouštět.

Proč je tady zase takový ticho!!

Pouštím youtube, hlavně ať tu není ticho. V podstatě je to jedno, co nebo kdo tam hraje, hlavně když neslyším vlastní myšlenky. Mám litovat sousedy?Asi ne, oni mě taky zrovna nešetří a ty jejich samohrajky nemůžu ani cítit. Naštěstí youtube je chytrý a ví, v jakých hudebních vodách má lovit. Jak moc jde LP, Queen, Harry Styles, Sia a Elton John dohromady? Asi moc ne...

Kde mám ten čaj? Aha, já si ho nedonesla. Co nedonesla, já ho ani neudělala, hlavně že jsem vyklidila myčku. Občas mám pocit, že jsem úplně mimo realitu a náš časoprostor.

Na televizi zatím překlapne písnička Dusk till dawn a ten refrén mě opět dostává

But you'll never be alone - I'll be with you from dusk till dawn - Baby, I am right here - I'll hold you when things go wrong - I'll be with you from dusk till dawn

Kecy. Všechno to jsou kecy. Jsem sama. Jsem věčně a na všechno sama. Co dělám špatně? A dělám vůbec něco špatně?

Proč se na mě neustále všechno valí?

Než mi dojde, že už zase bulím, písnička dávno skončila a já stojím pořád u linky čumím do blba kamsi z okna a mrznou mi prsty u nohou na studené zemi.

Asi bych se měla přestat litovat a dělat něco užitečného. Třeba zpracovat hromadu přihlášek a naházet ji do nespolupracujícího systému. Za chvíli přijde partnerka z práce, pak musím do práce já... Jsem vzhůru skoro dvě hodiny a neudělala jsem vůbec nic.

Jsem roztěkaná, nesoustředěná, v práci musím uklidit, musím vyrazit včas.

Cestou do práce mi dojde, že jsem zapomněla druhé klíče. Vracím se. Do sluchátek mi duní live verze Muddy Waters. Její slova, melodie i basy ve mně silně rezonují, je to píseň, která je mi ze všech písní LP v současnosti nejbližší.

I will ask you for mercy - I will come to you blind - What you'll see is the worst me - Not the last of my kind

 Občas bych potřebovala ještě zvýšit hlasitost, sednout někde ve tmě v parku, pustit konečně emoce a přestat to všechno v sobě dusit. Kéž by se šlo v hlase LP rozpustit a ztratit...

Den se chýlí ke konci. Ze tří hodin úsměvu v práci mám křeč v tvářích, vydávám se na cestu domů. Naštěstí už je tma a nemusím předstírat, že je mi dobře na světě, protože není.

Doma večerní rutina, dodělat zbytek věcí, co nepočkají, Ulice (abych utloukla ten zybtek mozkových buněk, co mi ještě zbývá), pak krátká debata na téma: "Na co budem dneska koukat?"

Škoda jen, že nemůžu na plnou hubu říct, že je mi to úplně jedno, a že nemám na nic náladu.

Než se milostivě uráčí syn vykoupat, je jedenáct a konečně můžeme jít do sprchy a spát i my. Před jedenáctou se to málokdy povede. Než si vezmu léky, chvíli koukám na vyloupané derriny ve skleničce s krátkou úvahou na téma – "co by se asi stalo, kdybych to do sebe naklopila celý obsah té lahvičky?" Zatřesu hlavou, abych zahnala podobné řeči. Nad podobnými věcmi nesmím ani přemýšlet.

Po chvilce v posteli už slyším je tiché oddechování své partnerky, zatímco já se mlátím v posteli minimálně další hodinu, než konečně zaberu.

A zítra celé odznovu...