Milli | Sebepoškozování

Za tři měsíce oslavím třicátiny. Přeskákala jsem si toho už poměrně dost, Měla jsem různá období, většina z nich byla jen nějaká vývojová fáze, kterou jsem si prošla a v současné době jsou už minulostí.

Nicméně jsou věci, které se u mě nemění (bohužel). Lépe řečeno se mění projev, výsledek zůstává.
Je zvláštní, že mi to jen doteď nedošlo.
Tímhle děkuji za profil na Instagramu @holkazblazince a její pravidelný projekt Duševní úterý, tentokrát o bodyshamingu, protože mě donutil přemýšlet sama nad sebou.

Když jsem byla mladší, sebepoškozovala jsem se. Sebepoškozování může mít mnoho podob – od řezání se, pálení se o plamen svíčky až po pálení se cigaretami.

Dle odborné literatury dojde v těle po pocítění fyzické bolesti mnoho procesů, které nejsou ovládány vůlí. Mozek vyloučí opioidy pro zmírnění oné bolesti. Když je opioidů hodně, člověk se může dostat až do disociativního stavu, který může být podobný reakci na některé omamné látky. Disociace je mentální proces, který navozuje pocit odpojení od vlastního těla a myšlenek, emocí, činností i uvědomění si vlastního já. Myšlenky jsou úplně mimo, mozek si je prostě nespojí s tím, co bylo nebo nebylo. Informace nejsou asociovány s jinými informacemi, které už v mozku jsou uložené. To je vlastně důvod, proč lidi fetují – utíkají od problémů a svých myšlenek.
Pokud se tenhle proces opakuje často a pravidelně, vzniká úplně stejná závislost jako na fet. Vytvoří se neuronová vazba, mentální reakce na fyzickou bolest se stupňuje a z tohohle kolotoče už je těžké vystoupit.

Sebepoškozování (automutilace) může být i jednorázové, ale to bývá většinou z nějakých praktických důvodů – třeba když potřebujete získat výhody (za komárů typicky získání modré knížky, nebo když se potřebujete dostat na ošetřovnu, aby vás mazáci nezbili). Wikipedie mluví i o iniciačních obřadech – třeba do gangu, sekty, nebo v USA do vysokoškolských klubů, kde bují šikana jedna radost.

V našem případě – v případě duševně nemocných lidí - může být sebepoškozování přirozeným důsledkem jejich stavu. Wikipedie říká, že když se odstraní primární problém, sebepoškozující chování odezní. Myslím, že na tom něco bude, ale jsou i výjimky jako já.

Teď se nebavím o mentálně postižených osobách, autistech apod, kteří nějakým sebepoškozujícím chováním vyjadřují svoje potřeby, nepohodlí nebo pocity. Ani se nechci zabývat psychotiky, který si pod vlivem halucinací vyřezávají čipy od mimozemšťanů nebo imaginární hmyz, co jim leze pod kůží.

Sebepoškozování je závislost jako každá jiná. Jste ve stavu, kdy nemůžete dýchat, je vám tak nepříjemně, jak jen si umíte představit a víte, že se toho vnitřního pnutí sami nezbavíte. Chvíli to sice zkoušíte dechovými cvičeními, pokud je máte naučené z terapií, ale málokdy to pomůže.
Jakmile vezmete do ruky žiletku, už víte, že pocit úlevy je nadosah. Po zranění přichází vyplavení endorfinu (stejný princip jako u BDSM hrátek - partner vám úmyslně způsobí bolest – a vaši rozkoš to znásobí). V tomto případě zranění přinese okamžitou úlevu. Krev pomalu stéká po kůži, a pocit vnitřního napětí zmizí jak mávnutím kouzelného proutku.

Bohužel je tohle všechno jen dočasné.

Problémy se zhoršují, na stejné potíže narážím častěji a častěji, k tomu se přidává neustálá potřeba schovávat svoje tělo. Nevšimne si nikdo těch ran na rukou? Na střední jsem kvůli tomu flákala tělocvik - krátký rukáv byl neuvěřitelný problém. Když jsem se pak řezala raději na nohou – nevznikají takové jizvy, a krátký sukně/kraťasy v podstatě nenosím, stejně jsem na tělák nechodila, protože bych se musela převlékat s ostatními a spolužačky by si toho všimly.
Je to kolotoč, který se nedá zastavit. Když to pak prasklo, bylo to strašný.

Postupem času tahle potřeba vzít fyzicky do ruky nějaký ostrý předmět a úmyslně se poranit, víceméně zmizela. Možná za to můžou dobrý léky (díky, pane doktore), i když i teď se najdou momenty, na které rozhodně nejsem hrdá – naposledy pár týdnů zpátky, i když i to byla spíš nehoda.

Já jsem si ale právě včera uvědomila jinou věc, díky HolceZBlázince.

Já jsem totiž tohle fyzický ubližování vyměnila za jiné. Už neberu do ruky žiletku, abych si ublížila. Už netýrám svoje tělo otevřenými ranami a škrábanci (#tojeodkočkyvole!), týrám svoje tělo jinak.
Za posledních 10 let jsem si pomalu a plíživě vypěstovala poruchu příjmu potravy. Bez čokolády na dobrou noc neusnu. Je jedno, jak moc mě z těch nezdravých věcí bolí žaludek, prostě to musím mít. Při větší stresové zátěži nejím vůbec, a pak se přežírám do bezvědomí.
Není to dobrý. Uvědomila jsem si souvislost mezi tím, jak jsem se cítila, když jsem se řízla, a tím, jak se cítím teď, když tu v půl druhé ráno stojím bosá a polonahá u otevřené lednice a žeru tu marmeládu přímo ze sklenice, nebo do sebe cpu už třetí tatranku.

Moje terapeutka mi kdysi říkala, že závislost na jídle působí na stejná mozková centra jako závislost na heroinu. Je to pořád stejný princip jako u jakékoli jiné závislosti – vytvoří se neuronová vazba, mentální reakce na polykací reflex, potažmo plný žaludek se stupňuje a dokud prostě do sebe nenatlačíte tu čokoládu celou, nemáte klid.

Průser je, že to jednou čokoládou nekončí. Možná chvíli to bude stačit, ale jak přijdou další problémy, bude se to stupňovat.

S tím opět souvisí potřeba schovávat svoje tělo. Nosím zásadně dlouhé rukávy, pytlovité, ideálně o dvě čísla větší oblečení, protože se necítím dobře. Jsem prostě obézní, obéznější než kdy dřív. Zkrotit svoje kompulzivní noční žraní se mi dosud nepovedlo a váha pořád stoupá. Oklikou se vracím tam, kde jsem byla, když mi bylo šestnáct. Fakta jsou stejná, pouze okolnosti se trochu mění.

Se svojí někdejší terapeutkou jsem se celou situaci snažila rozklíčovat a řešit. Pochopit ten mechanismus. Teprve teď mi ale došlo, že je to v podstatě další z možností, jak můžu týrat sebe, svoje tělo, svoji osobnost.
Bohužel jsem musela s terapií skončit (covid, skončilo financování, těch faktorů se sešlo víc), skoro dva roky jsem bez terapeuta a pravidelné terapeutické péče.
Hraničář bez terapie je odjištěný granát. Otázkou je, komu ubližuju víc – jestli lidem okolo sebe, nebo sama sobě. Myslím, že A i B jsou správně.

Ačkoli jsem si skoro rok říkala, že se zvládnu docela dobře o sebe postarat sama a terapeuta asi nepotřebuji, teď se okolo mě dějí věci, se kterými si nevím rady. Mění se strašně moc věcí, já si pomalu zvykám – nebo si to aspoň myslím, než narazím na nějakou maličkost, která mě zarazí, vyděsí a kopne zpátky na začátek.

Nutně, nutně bych potřebovala, aby se mi vrátila moje milovaná terapeutka Alice z mateřské. Protože tohle prostě sama nedám.

Říká se, že když pojmenujete a přiznáte problém, tu těžší část máte za sebou. No, nevím. V tomto případě bych si dovolila nesouhlasit.

Nevím, co budu dělat. A jestli to zvládnu dřív, než budu imobilní.