Milli | Střípky z notesu

Vešla do ložnice s knihou a čokoládou v ruce, oboje hodila do hromady neidentifikovatelného bordelu vedle postele a začala se svlékat.

"Udělal jsem něco?" Zeptal se Jack s tím svým otravným pátravým pohledem a stopou ublíženosti v hlase.

Sarah mezitím házela svršky na zem. Nejdřív šortky, pak kalhotky.

"Ne, nebo ty myslíš že jo?" Udržela v hlase pevnou nezaujatost k tématu, ačkoli uvnitř ní to přímo vřelo.

"No já nevím. Už od večera jsi... Divná. Smutná."

"To se ti jen zdá," odtušila a hodila na zem triko i podprsenku a vlezla do postele vedle něj. V duchu se jí tam tak strašné nechtělo, nejradši by šla spát jinam, aby později, zatímco se bude mlátit z boku na bok v marné snaze usnout, neslyšela jeho oddechování a občasné zachrápání. 'Na začátku vztahu se tomu říká roztomilé odlišnosti. Po deseti letech jsou to důvody k vraždě', pomyslela si a na moment zavřela oči.

"Chováš se divně," usoudil Jack a vrátil pozornost zpátky k telefonu.

"Jo, to jsem celá já. Divná Sarah." Zabručela si pro sebe, a polkla hořkost, která se jí bůhvíproč objevila na jazyku.

"A nechceš mi teda říct, co jsem podle tebe zase provedl?"

Sarah po něm v duchu vyloženě ječela, štěkala, brečela... Ale navenek jen pokrčila rameny: "Ale nic. To neřeš."

Jack přihlouple koukal do telefonu a v jejich malé ložnici se rozhostilo ticho.

Sarah se v hlavě rozléhaly stovky hlasů, které na něj křičely tu strašlivou obžalobu, stížnost a věčnou ženskou nespokojenost. Racionálně vzato její nespokojenost měla svoje pevné ukotvené kořeny v reálných situacích a rozhodně nebyly výmyslem vrtošivé ženské. Na druhou stranu s hraničářkou člověk nikdy neví.

Hlasy se v hlavě mísí v kakofonii zvuků, hlasů, křiku a Sarah neví, co s tím. Mluvit se o tom nedá. Ne, pokud nechce absolvovat další hádku, pak hysterickou scénu, a nakonec být tím, kdo bude toho druhého utěšovat. Už prostě nemohla. Celou svou bytostí se nechtěla nechat zase uvěznit v tomhle kolotoči, odkud se nedá utéct. A ona chtěla utéct. Strašně moc. Cítila se jako zvíře lapené v pytláckém oku. A navíc měla pod krkem nůž. Respektive ani ne tak ona, zato její blízcí, které prostě nemůže nechat napospas a utéct jak štvaná zvěř. A tak se v tom plácají všichni.

Zvečera měla jasnou vizi svou mlýnských kamenů a sebe mezi nimi. Byla malinká, velká jen jako zrnko obilí, které nemilosrdný kámen rozdrtí na prach. Pocítila tehdy jen nejasný záblesk touhy to nakreslit. Velké epické plátno, které by vykřičelo do světa její pochyby i pocity beznaděje. Namalovat sebe, stejně jako to zrno mezi těmi hrozivými obrovskými kameny, které z ní s každým pohybem drásají další a další vrstvy kůže, masa a šlach, až z ní nezbyde víc, než trocha krve a prach z jejich kostí.

Jenže nemůže. Jednak neumí kreslit a jednak by to on viděl... Je naivní si myslet, že by mu to nedošlo (Nedochází mu spousta základních věcí, ale není hloupý. Je sobecký a zahleděný do svých problémů a cílů, ale hloupý není) a to by to kolo výčitek, sebeobviňování a citového vydírání roztočilo nanovo.

Sarah čekala, až on usne, zatímco její vnitřní neklid sílil a sílil. Těšila se na čokoládu, až zají ty nepříjemné pocity. Čokoláda tu je vždycky. Nesoudí. Nikdy nezklame. Vždycky ji uspokojí. Aspoň ta čokoláda.

Kam se proboha vytratila láska a potřeba se starat o toho druhého? M už poslední měsíce má všeho dost. Nechce se starat. Vlastně se nechce starat o nikoho. Ani o něj, ani o dceru. Nedostává nic zpátky. Minimálně ne to, co by potřebovala, aby ona sama mohla žít a ne živořit. Živoření, to je to správné slovo. Ano, ona živoří. Jako rostlina, která nemá dost světla. Jako rostlina, kterou občas někdo trochu zaleje, rozhrne závěs a do místnosti pustí denní světlo a vzduch. Ona se vždycky zatetelí krátkým okamžikem štěstí a příslibem, že teď to přece bude dobrý. Má světlo, vzduch i vodu! Co by se mohlo pokazit? Jenže pramínek vody vyschne, závěsy se zatáhnou, okno zavře a vše je při starém.

Je to osamělý život v bytě plném lidí a zvířat.