Co ze mě zbývá?

Doba, kdy jsem hnusná na všechny okolo. Na ty, které mám ráda. Na ty, které bych měla chránit. 

Ta vnitřní bolest je místy tak šílená, že mám pocit, jak mě trhá na kusy. 

Nejdřív mi praskne hrudní koš. Prostě se mi oddělí jednotlivá žebra na levé straně od hrudní kosti. Než Krev se začne rozlévat pod kůži a vytvoří se obrovské krvavé mapy v podkoží. Někde v těch místech, kde jsem dřív měla srdce a teď už tam není nic. Jen vztek. Lítost. Sedí si tam ve vypálené díře a koukají okolo sebe, co by mohly ještě zničit. 

Čekám, zda se kosti prorvou skrz kůži. Konečně mě skropí červená krev. Hustá jako zahřátý med a stejně tak teplá. Vidět ji téct je podivně uklidňující. Stejně jako kdysi, když jsem se řízla do zápěstí. Vytvořily se nejdřív malé krůpěje, rudé jako rubíny, a ta chvilka, než se slily v tenký pramínek krve, který jen tak opustil mou ruku, stekl na zem a byl ten tam. 

Už strašně dlouho jsem neměla potřebu si ubližovat. Těch pár rozškrábaných kočičích škrábanců nepočítám. I když je vtipný, že nikomu nikdy nepřišlo divné, že mám ten samý škrábanec už druhý měsíc v kuse. 

Dneska jsem selhala. A po strašně dlouhé době. Podrápala jsem se špendlíkem do krve po tom, co jsem neudržela nervy na uzdě a nezvládla naprosto banální situaci, kterých za den máme prostě tisíc. 

Jenže já už prostě nemůžu. Jsem unavená a nezvládám to. 

Nejhorší na všem je, že se tu neobjeví žádný hrdina, který by mě prostě objal a řekl, že to bude dobrý. 

Protože to dobrý nebude. Jsem sama. Jsem osamělá a nešťastná. 

Zdá se, že se přetrhlo i to poslední vlákno, které mě drželo pohromadě. A nikdo to nevidí. Nikdo si nevšiml. Jediné, čeho si ostatní všimli je to, že jsme "zase nějaká podrážděná" a "upozorňuju na sebe hlasitým vzdycháním".

Moc bych si přála, aby pro mého partnera byly moje city zase důležité. Ab se chvíli nestaral jen o sebe. 

Abych se já necítila manipulována do situací, ze kterých není úniku. Jasně, odejít se dá vždycky, ale ne vždycky s čistým štítem. 

Sere mě, že mě většina lidí staví do pozic, ve kterých prostě musím být, pokud nechci vypadat jako totální svině. 

Takže držím úhel, hubu a krok. Protože přece nejsem sobecká a musím chránit ty, co se sami chránit nemohou.

Obětovala jsem už minimálně 5 let. Obětovala jsem sny, plány, finance. Obětovala jsem kus mého já. Pořád to nestačí? 

Kolik z toho že mě ještě zbývá? Hromádka neštěstí a zloby, pár kostí, jedna oční bulva a kyblík nechutné brečky šlach a zkaženého masa. 

Víc už toho není.