Milli | Smysl života

 Přemýšlím o tom, kam v životě směřuji. Mám pocit, že se můj život ubírá úplně špatným směrem. Takhle to prostě být nemělo, nic takhle být nemělo.

Před pár týdny byl sraz z gymplu.

Nechodím na třídní srazy. Ze základky proto, že tahle individua prostě nechci vidět (až na malé výjimky), nejšťastnější bych byla, kdyby prostě zmizeli. V ideálním světě by mohli spolu s sebou vymazat celý močál hnusu, ve kterém se dodnes brodím. Z gymplu proto, že si připadám jako nula. Úplná nula. V době, kdy jsem byla na neschopence a čekala na hospitalizaci, spolužáci řešili státnice. Ti méně šťastní (nebo více -jak se to vezme), řešili příchod děcka, případně už rodinu měli.

A já... já jsem nula. Nějak jsem se tam neuměla ani představit. Ostatní mají úspěchy v životě a já jsem... kde vlastně? 

Kdysi jsem četla dívčí román z baletního prostředí. Tam hrdinka o nepříjemné situaci říkala, že je v šesté pozici. Balet má totiž pět baletních pozic, šestá neexistuje. Šestá pozice je nepřijatelná. Nepřípustná. Taková, se kterou se nepočítá a nedá se z ní lehce vyjít. 

Takže já jsem přesně v takové šesté.

Vysokou školu jsem nedodělala. Nebylo to tehdy zkrátka možné. Celé to období mám jako v mlze, ale dodnes si vzpomínám na tu beznaděj, zoufalství. Na to, jak jsem nebyla schopná sehnat jiného psychiatra, aby mi předepsal cokoli jiného, než to, co beru teď a co má účinnost asi jako lentilky. Kdysi to zabíralo, ale teď už ne. Nikomu bych to nepřála. Pak se to o chlup zlepšilo, ne sice o moc, ale z těch nejhorších sraček jsem se dostala. Netrvalo to dlouho.

Bohužel moje porucha je mrcha. Velká mrcha. Nezvládám to, co ostatní, nereaguji jako ostatní, nevydržím to, co zdraví lidé. A nechat si dělat na hlavu taky nejde donekonečna.

Následoval další kolaps, první hospitalizace, pak jsem si našla práci. Práci, která mě bavila a která mě držela nad vodou. Žila jsem tou prací. Milovala jsem svoje zákazníky, milovala jsem to voňavý zboží. I když to bylo mnohdy fyzicky náročné, sama bych neodešla. Bohužel jsem o ni přišla, kvůli tomu, že jsem invalidní. Smlouvy na neurčito se totiž kriplům nedávají. Teď s odstupem času doufám, že jsem měla jen smůlu na totálního debila ve vedení.

 Před pěti lety jsem psala o tom, jak moc chci dítě. Na tom se nic nezměnilo. Ale já teď uvažuji úplně jinak - mohu být natolik sobecká a přivést na svět dítě, které sice nemusí, ale mohlo by mít stejné nebo i horší potíže než já? Všechno se dědí. Z dlouhé linie alkoholiků prostě nemohlo vzniknout nic jiného. Prostě se stalo. Genetika je věda, nikdo neodhadne výsledek. A já ho neodhadnu už tuplem. Navíc chci lepit vztah, který ne úplně ideálně funguje dítětem? Je to fér? To určitě ne. Šestá... šestá...

Zároveň mám vztek. Nejvíc na sebe. Protože jsem to mohla předpokládat. Jenže jsem byla chytrá jak rádio. Další z mých chyb. Před devíti lety jsem byla na křižovatce. Jedna z cest byla očividně slepá. Vpravo i vlevo byly zákruty hned po pár metrech, nebylo vidět, kam by mohly vést. Vybrala jsem si vlevo a teď si nejsem jistá, jestli jsem zvolila dobře. Jenže jsem ušla velký kus cesty a vracet se zpět nelze. Občas přemýšlím, jak by mohl vypadat ten druhý život. Byla by ta cesta plná trnů jako tahle? Chodila bych taky bosa po střepech nebo bych měla aspoň pantofle? Podržel by mě ten druhý stejně jako ten den, kdy jsme se setkali a já to prostě zahodila? Teď už je pozdě brečet nad životem, jaký by mohl být. Možnosti jsem hodila do koše a šla raději velmi nepříjemnou cestou proti všem.

Vyvzdorovala jsem si vztah. Vychovávám děti, které nejsou moje a nikdy moje nebudou, i kdybych se stavěla na hlavu. Zvlášť kluk to dovede dát velmi dobře najevo. Dnes a denně bojuji s větrnými mlýny. Ani nemusím být na dně, abych se sama sebe ptala, jestli to vůbec má celé smysl. Jestli je tohle to, co jsem chtěla, za co jsem bojovala a procedila tolik krve.

Není. Určitě není. Čeká na mě ještě něco?

Nebo to budu muset prostě nějak doklepat?

 Cítím se mladá na to, abych život doklepala...