Milli | Sanxii

 Ahoj Sanxi,

jak je to dlouho, co jsme spolu mluvily naposled? Pak ses dlouho odmlčela. Myslela jsem, že to bude jako vždycky. Na pár týdnu se odmlčíš, asi jsi na uzavřeném oddělení psychiatrie a nemáš přístup k internetu, pak se zase vrátíš, sice v depresi, ale naše. Vrátíš se. Vždycky se vrátíš.

Pak přišla Sfinga, že jí psal tvůj bratr. Našli tě mrtvou. Šok. Popírání. Odmítání. To není možné. Jistě, bylo ti špatně, ale konečné řešení? To ne.

A pak jsem si vzpomněla na ty zprávy, kdy jsme o tom žertovaly. Žertovaly jsme o tom často. Já jsem cynik, černý humor je moje druhé jméno a navíc – my dvě jsme spolu procházely různými obdobími. Čas od času tahle myšlenka vystrčila růžky.

Jenže z tvé strany to nebyl pokaždé jen vtip.

 Vzpomínám si, když jsi ležela v nemocnici, když jsi měla ty problémy se žaludkem. Pamatuješ? Ale samozřejmě že o tom víš. Byla jsi pomalu na umření, zhubla jsi kolik? Patnáct kilo?  Než vůbec přišli na to, co ti je, už to bylo hodně špatné. Tehdy jsi byla po operaci a nemohla jsi jíst. Na fóru jsi psala básničky o palačinkách. Prostě jen proto, že jsi na ně měla chuť. Ve tři ráno. Nemohla jsi spát. Pořád jsi nemohla spát. 

Zhubla jsi, ty potíže se žaludkem, deprese... úzkosti... A já neudělala nic.

Paamatuju si, že jsi skoro nespala. Občas se na fóru našla nějaká noční sova, která s tebou držela stráž, ale většinou jsi bděla sama. Já v té době spala jak miminko, takže já s tebou noční hlídku držela málokdy.

Sanx, byla jsi skvělá. Byla jsi vtipná, hodná, obětavá. Když jsem přijela jednou do nemocnice, poslala jsi mi balíček sladkostí jako KáPéZetku, nikdy ti to nezapomenu.

Moc jsi mi pomohla. Když jsem potřebovala pomoct s angličtinou, když jsem potřebovala napsat motivační dopis (na tyhle cancy fakt nejsem).

Často jsem ti psala, když jsem nevěděla kudy kam. Často jsem ti lezla na nervy, když jsem nebyla schopná se svým životem nic udělat.

Viděla jsi ve mně potenciál, který já prostě bez tebe nejsem schopná najít.

Dneska nikoho takového nemám, k nikomu necítím to pouto jako k tobě. Sfinga je na tom, myslím, podobně. A byla k tobě ještě blíž.

 Jednou ses odmlčela asi na 4 měsíce, pak ses zase ozvala, z nemocnice. Z NÚDZ. Pak tě pustili domů, střídala jsi hospitalizaci a propustky domů. Rok a půl na to ses zabila. V době, kdy jsme to nikdo nečekal. 

 Měla jsem dělat víc. Ale já to vážně netušila. Nikdo jsme to nevěděli. Promiň mi to. 

A nejvíc mě štve, že už si tě nikdo nepamatuje. Nikdo na tebe nemyslí. Nebo alespoň ne lidi, se kterými jsem v kontaktu. Lidi, co tě znali, už tu nejsou. Vykašlali se na tu naši malou suitu o depresi a já mám pocit, že jsem v tom sama.

Víš, co mi první proletělo hlavou, když jsem se to dozvěděla?

"To není možné. Vždyť mi slíbila, že přijede a naučí mě bruslit na in-linech."

 Nepřijela jsi. Nepřijedeš. Už nikdy. Sobecky jsem myslela na sebe. Omlouvám se.

Už je to dlouho, skoro čtyři roky. Čtyři roky.  A já na tebe pořád myslím.

Je čas nechat tě jít. Ale copak můžu? Pořád přemýšlím, co bys řekla na tohle, na tamto, jak bys mi vynadala, povzbudila, nebo poslala do háje. Takhle jsi na lidi působila. A já ty tvoje kopance do zadku nesnášela i milovala. Protože ty jsi vždycky věděla, co dělat. Co JÁ bych měla dělat.

Chybíš mi, Sanxi.

Bože, vždyť já ani neznám tvoje jméno...