Co jsem se vrátila z Jičína, je mi divně. Spousta věcí se změnila, pobyt tam mě vždycky nasměruje. Kterým směrem to směřování bude, to je vždycky sázka do loterie - záleží na spoustě proměnných. Záleží na mém aktuálním stavu, na lékařích a jejich odbornosti a v neposlední řadě záleží na spolupacientech.
Během prvních dvou hospitalizací jsem celé osazenstvo brala jako "partu". Je to malé oddělení – 11 žen, 4 muži, takže tam poměrně snadno vznikají silné emoce – ať už negativní nebo pozitivní.
Oddělení je fakt malinké, a zvlášť v zimě, když je tam 15 lidí nacpaných v jídelně a dílně celé dopoledne, je to hodně znát. Na "domeček", což je terapeutická dílna, kde se to trochu rozptýlí, se chodí jen do té doby, než je zima. Ten prostor je totiž naprosto nevytopitelný.
První roky jsem to snášela velmi bouřlivě. Souvisí to s mojí poruchou, silné emoce – velká přátelství, silná nenávist (občas i v jeden den k jednomu člověku, trochu se to střídá). Po dlouhých letech terapie jsem konečně došla k závěru, že já a mí spolupacienti nejsme přátelé. Jsme parta životních ztroskotanců, co se čirou náhodou sešla v jeden okamžik na jednom místě. Každý jsme v jiné životní etapě, máme odlišné životní zkušenosti, různý sociální status, různé intelekty a různé diagnózy. Každý si ten svůj ranec průserů, diagnóz, úzkostí taháme před sebou jako na tácu.
Mám takovou vizi. Ed Sheeran je v jednom klipu převlečený za zápasníka sumo. Má na sobě takový velký neforemný oblek, aby vypadal jako velký tlustý zápasník. Takhle přesně si můžete představit interakci lidí v blázinci. Každý máme něco a porůznu na sebe narážíme. Každému vadí něco jiného a někdy i obyčejná věta, kterou vypustíte z pusy bez větších potíží a dalekosáhlých záměrů, může způsobit kolizi a několikadenní hustou atmosféru. Byla jsem mnohokrát na obou stranách barikády – na straně necitlivého hovada, i na straně dotčeného jedince.
Letošní návštěva Jičína byla velmi krátká. Krátká, výživná a neukončená. Kvůli covidu-19 zavřeli oddělení a všechny propustili domů. Až se situace zklidní, snad se tam vrátím.
Mezitím ale došlo doma k menším (prej menším) turbulencím... Jsem z toho rozhozená, nemám si s kým promluvit. Protože komu můžu takovouhle věc říct? Zvlášť, když většinová společnost ví prd o soužití stejnopohlavních párů, a kolikrát i odborník (psycholog, psychiatr) na mě kouká, jako bych měla dvě hlavy, když začnu vyprávět o některých věcech.
Teď nemám ani psychologa, protože situace pojišťovnou hrazených klinických psychologů je tristní. Poslední rok a kousek jsem byla v péči jedné výborné terapeutky, kterou mi hradil projekt z neziskovky TULIPAN. To bylo bezva. Jenže projekt skončil a já jsem zase v riti, protože ji ze svých prostředků nezaplatím.
Navíc můj průšvih je moje porucha. Každý odchod terapeuta strašně špatně nesu. Prostě to tak je. Racionálně vím, že to není moje chyba. Že odchází, protože k tomu má svoje důvody – těhotenství (2x), stěhování (2x), ukončení projektu... A že mě neopouští.
Tohle jsou situace, se kterými se špatně vyrovnávám. Chtěla bych, aby to bylo jinak. Abych dokázala pustit svoje racionální uvažování do těchto rozbouřených emocí a dokázala do strávit a VYROVNAT se s nimi.
U hraniční poruchy osobnosti je všeobecně průšvih s mezilidskými vztahy – všechno je to buď anebo. Buď je to černé, nebo bílé. Buď je to super baba nebo kráva. Buď milujete, nebo nenávidíte. To nás, hraničáře, vrhá do nestabilních vztahů, do spousty zbytečných konfliktů, bojůvek...
Myslím, že nikdo ze zdravých lidí se nedokáže vcítit do člověka s HPO, pokud k tomu nemá odborný výcvik.
HPO je horská dráha naprosto neovladatelných emocí - vzteku, hysterie, štěstí, paniky, úzkostí, hněvu nadšení, deprese, mánie, pláče, smíchu, radosti – a všechno je exponované nadoraz.
Takže když máte radost, jste jak magor. Jste schopný tančit na ulici bez ohledu na ostatní. Rozbrečí Vás každá blbina, včetně štěňátek na youtube. Když je vám zle, bulíte. Bulíte, řežete se – protože to na chvilku třeba dokáže pomoct. Když vás někdo nasere (tuhle reakci dokáže spustit i naprostá hloupost, třeba nevyklizené nádobí z myčky), štěkáte. Jste vyloženě nasraný, řvete na ostatní, mlátíte věcmi, boucháte dveřmi a nadáváte.
V ten moment to nejde jinak.
Kde je problém? Možná si říkáte, že je to normální. Jenže není a já vám hned řeknu proč.
Tyhle tři nálady jste schopný vystřídat během pár minut. Nikomu bych to nepřála.
Ve společnosti jste totiž naprosto nepoužitelný. Jste nevyzpytatelný. Lidé nikdy neví, s čím přijdete. Jestli přijde ta živelná, smějící se Milli, která hází cynické, sarkastické vtipy, nebo ta ubrečená Milli, která má pocit, že je všechno úplně v hajzlu, případně ta vzteklá, která s nikým ani nemluví a pro sebe si mumlá tiché nadávky.
Lidi vás nejsou schopný přečíst – a co je horší nevyznáte se ani sám v sobě. Protože máte pocit, že jste v pořádku a ostatní jsou mimo.
Psychofarmaka mohou pomoci (utlumit vás), ale nejsou samospásná. Jediné, co Vám může pomoct je kvalitní psycholog (těch je jako šafránu), a dlouhá, pracná a hlavně pravidelná sezení. Ve chvíli, kdy do těch emocí dokážete pustit paprsek rozumového jednání, máte vyhráno.
Lidi, které mě znali před 10 lety, mně dnes nepoznávají. Jsem jiná, dokážu už 70% svých "excesů" plus mínus korigovat. Nebo si to alespoň myslím. Soužití se mnou musí být peklo. Já to vím. Na druhou stranu moje partnerka taky velmi hustě přidává pod kotel.
A co z toho výblitku vyplývá? Musím si najít psychologa. Zn. Okamžitě!
P.S: Laskavě děkuji FB stránce "Přiznání psychiatrických pacientů", vypůjčila jsem si obrázek
