Milli | Chemie

Někoho možná chemie baví, přijde mu zajímavá, pro mě je to spíš práce navíc. Navíc práce, která mě až tak moc nebaví. Ale nejen zábavou živ je člověk, a tak se musí přes všechny zásady, kyseliny a hydroxidy prokousat, pokud možno s co nejlepší známkou.

Nic z těch peptidických a ani jiných vazeb mi neleze do hlavy. Protonová čísla si ze zásady nepamatuji. Atomové hmotnosti jsem si celých 6 let musela psát na plachtu 10x20, kterou jsem skromně nazývala tahákem, i přes hlasitý smích svých spolutrpících spolužáků.

Chemie je zkrátka zlo. Moc se stydím, ale ze všech chemických pochodů a cyklů, které v lidském, či jiném těle probíhají, nevím téměř nic. Až jednou budu kárat své děti za nedostačující známky z matematiky, chemie, či fyziky, budu se muset propadat hanbou a zároveň se modlit, aby nikdy nenašly mé vysvědčení ze střední školy.

Na základní škole to bylo víceméně v pohodě, i když koncovky anorgany nám tloukl do hlavy učitel v osmé třídě tak vydatně, že se mnozí z ubohých žáčků v noci probouzeli hrůzou a ze spaní křičeli: "Ný, natý, itý, ičitý..." A mnozí z rodičů už skoro volali lékaře a nabádali své dítě, aby to s tím učením tolik nepřehánělo. Na svou obranu ovšem musím říci, že pár vzorců jsem se naučit dokázala a několik chemických rovnic mi není zcela neznámých.

První dva roky na gymnáziu jsem vůbec netušila, co naše třídní profesorka před tabulí vykládala. Učitelka na nách chrlila změť zákonů a definic, to se ještě vydržet dalo. Nejhorší na tom všem bylo, že ty definice chtěla zase zpátky. Opravdu jsem se snažila pochopit alespoň část látky. Ovšem po několika tragických neúspěších jsem veškerou aktivitu v hodinách vzdala a se spolužáky jsme hráli na čtverečkovaném sešitu chemického sešitu piškvorky nebo lodě. Praktika, to byl další velký kříž. Lití různých chemikálií z křivulí do zkumavek mě sice bavilo, ale protože jsem rozený lajdák, vypracování všech protokolů byl úkol nad mé síly. Ačkoli mám básnické a spisovatelské střevo a opravdu mi nevadí psát "okecávací" seminárky, tohle bylo utrpení. Do dvou řádků sesmolit neexistující závěr - to jsem vážně neuměla a ani asi nikdy umět nebudu.

Od prvního ročníku jsem vedla svou velkou soukromou válku s orbitaly, vazbami, všemi prvky a sloučeninami. Občas se mi sice ne všechno zcela povedlo, ale na svou obranu musím podotknout, že jsem se snažila připravit na každý malý i velký testík. Anorganická chemie se mi zdála lepší, jaksi naučitelnější než organická, kde jsem se v probírané látce ztratila už po několika týdnech.

Ačkoli jsem se snažila zorientovat v těch alkanech, alkenech, alkinech, případně kyselinách, alkoholech a arenech, nezůstalo mi v hlavě téměř nic, kromě řady methan, ethan, propan, butan... .

Heterocyklické sloučeniny jsem odbyla slovy: "Mně tyhle hetero věci zas tak moc neberou!" Smích mě bohužel rychle přešel ve chvíli, kdy jsem zjistila, že mi z chemie hrozí nedostatečná, a proto jsem se alespoň pokusila všechny ty naprosto nezapamatovatelné vzorce zapamatovat a naučit jejich charakteristiku. Dostatečná na konci třetího ročníku byla zachráněna a já si mohla nerušeně užívat letních prázdnin.

Sice mě trochu děsí skutečnost, že chemie je všude okolo nás a vzhledem k mým nedostačujícím znalostem, opravdu nevím, jak se protluču světem. Na druhou stranu ovšem musím říci, že na vysoké škole, kam se hlásím není po chemii ani památky a tak teď jenom doufám, že odmaturuji a pak se budu moci s chutí vrhnout do života. (20.5.2009)