Milli | Vše, co k životu potřebuji znát, jsem se naučila v

 Snad každý si pamatuje moudra hodných tet v mateřské školce. Skoro všichni měli ve školce hodnou paní učitelku, do které byli kluci zamilovaní a holčičky se jí chtěli podobat.

Častokrát se sama sebe ptám, proč zrovna moje učitelka musela být novodobým převtělením Sokratovy hádavé ženy Xantipy. Nesnášela jsem ji. Nejen proto, že mě neustále posílala mýt si ruce nebo uklízet hračky. Bylo to hlavně pro její hloupý zvyk oslovovat všechny celým jménem. Když nazvala Marka Markem, nebo Péťu Petrem, bylo to v pohodě. Ale nazývati mě Miroslavou... V dnešní době bych to možná brala, ale mě v té době byly tři roky a každý mi říkal Mirunko, nebo Mirčo.... Ještě dnes, když mě někdo osloví plným jménem, chytám kopřivku.

Možná i proto je můj pohled na oblíbená moudra poněkud pokřivený. Například věta: "Uklízej si po sobě." Mám ráda chaos, ve kterém žiju. Ne nadarmo se říká, že pořádek je pro blbce, inteligent zvládá i chaos. Když si v pokoji jednou za uherský rok uklidím, do doby, než si tam zase udělám ten svůj systém, nemůžu nic najít. A když to po třech dnech marného detektivního snažení najdu, nachází se obvykle tam, kam bych ji nikdy nedala a zpravidla věc už nepotřebuji.

Na druhou stranu uznávám, že pořádek musí být, a také se říká, že pořádek dělá přátele. Zejména pořádek v penězích. Je totiž pravda, že babička dělá účetní a když jí moje nadřízená ztratí polovinu dodáků a dokladů z obchodů, kde nakupuje věci pro stánek se suvenýry, jde dělat účetnictví dost ztuha.

Je pravda, že to, co do nás učitelky (bez ohledu na to, zda jsou milé či nikoli), tlučou, je nezbytný základ společenského i osobního života.

Pak jsem nastoupila do školky do Jablonce nad Nisou. Otevřela se tím další kapitola mého života. Učitelku mi tam totiž dělala jedna z máminých známých a v současné chvíli je to její nejlepší kamarádka. Její (na tehdejší dobu) neobvyklé a dost svérázné metody si mnoho rodičů stěžovalo. Po pravdě řečeno, snažila se z nás udělat civilizované lidi, svobodně a samostatně myslící. Vzpomínám si i na tematické týdny, kdy se v pondělí ustanovilo jedno téma a celý týden jsme se mu věnovali. Pamatuji třeba cesty do vesmíru, kdy jsme stavěli raketu...

Po mateřské školce vstoupila do mého života škola základní a posléze gymnázium. Zdejší učitelé mě zásobili dalšími pravidly. Některá jsou sice poměrně zajímavá, ale mé osobě naprosto k ničemu. Kupříkladu skutečnost, že se nedá dělit nulou. Já obvykle mimo školu nedělím vůbec, natož nulou. Když mi před domem vypadnou klíče, nezajímá mě, která z mnoha sil mohla za to, že klíče s obrovským rámusem dopadly na dlažbu před naším domem.

Většinu věcí, které do nás učitelky a profesoři na střední škole natloukli, mnohdy za krvavých slz (ano, mluvím o fyzice, chemii a matice), můžeme začít po maturitě klidně a pozvolna zapomínat. To, co je pro nás nejdůležitější, se naučíme až za pochodu v zaměstnání.

A když oklestíme z našich životů ty nepříjemné věci, které nám jsou stejně v praktickém životě k ničemu, zůstane nám:

O všechno se rozděl.
Hraj fér.
Nikoho nebij.
Vracej věci tam, kde si je našel.
Uklízej po sobě.
Neber si nic, co ti nepatří.
Když někomu ublížíš, řekni promiň.
Před jídlem si umyj ruce.
Splachuj.
Teplé koláčky a studené mléko ti udělají dobře.
Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a zpívej a tancuj a hraj si a pracuj.
Každý den odpoledne si zdřímni.
Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.

(rozšířená verze mé maturitní práce, červen 2011)