tlapka: Tohle je hrozně citlivá oblast a kolikrát k jednotlivým párům opravdu nespravedlivá. Mně ještě není ani 30, ale už jsem se dostala pod kudlu a druhou mi dali na krk, že jestli někdy děti chci, neměla bych příliš otálet, protože to je v mém případě risk. Naštěstí se povedlo, ale těch pár měsíců předtím bylo dost krušných. Ne, dítě není mým jediným životním cílem, ale ano, je to jeden z nich. Měla jsem milující rodinu a ráda bych ji dopřála i další generaci... A během toho období se stalo přesně totéž, vyrojily se davy těhotných.
Je hrozné, když se chce, ale nejde to, a když se stane, ale nechtěně... Byla jsem v přímé konfrontaci s kolegyní, která se už několik let o dítě neúspěšně pokouší, zatím se nezadařilo ani mé nejlepší kamarádce, se kterou se provázíme životem už od školy. Snažím se brát ohled a upřímně, o malé se bavíme hlavně z jejího popudu. Ať si sama má možnost rozhodnout, co chce vidět a vědět, nechci jí přivádět žádné nepříjemné pocity.
A pak je tu má známá, která zjistila, že s manželem by vlastní dítě možná mít mohli, ale cesta k němu by byla velmi komplikovaná. Rozhodli se raději si ty potíže ušetřit a adoptovat. Co tak vím, je šťastná.
Prostě v téhle otázce neexistuje jediné správné hodnocení. Proč odsuzovat někoho, kdo by chtěl, ale není ochoten obětovat vše potřebné, stejně jako ty, kteří jdou až na hranu sebezničení. Ideál by byl, aby každý dostal to, co chce... ale tak to bohužel nefunguje a zřejmě není v silách nikoho to zařídit.