Komentáře k článku: Mimina útočí!
milli: Kecaj spolu dvě cikánky, ta první říká: "Včera jsem byla u gynekologa
a prohlížel mi poštěváka". Ta druhá říká: "A pi*u vidět nechtěl?"
"Ne, na tebe se neptal."
blanka: 😀Tak vtip nemá chybu a odlehčil docela smutné povídání. Přeji ti lepší náladu a nějaký "života budič"😀
milli: Já už se v tomhle kruhu točím nějakou dobu. Pořád se snažím nějak vymyslet, co s tím. Ale zatím tu cestu nevidím. Třicítku na krku (skoro), biologické hodiny začaly tikat už před pěti lety.
Snažím se to trochu shodit, ale ve finále jsem akorát protivná a doma po večerech bulím do polštáře.
blanka: 😀Věřím,že se dáš brzy do pohody, MOC ti to přeju a tady na piše,je spousta spřízněných a chápajících lidiček😍Máš se jde vypovídat.
sayonara: Já vím, že je to blbé a žádné kecy ti asi moc nepomůžou... Ale někteří víc ezo a osudově založení říkají, že všechno se děje z nějakého důvodu. Třeba bys mohla u porodu vykrvácet. Nebo by to dítě bylo nějak hodně postižené. Nebo by ses na cestě do porodnice vybourala.
On matfyzáka tyhle kecy vyzní zvlášť divně, co? Ale nic lepšího mě nenapadá.
milli: Jo, to jsou přesně ty kecy, za který bych vraždila pohledem :-D
Když už je člověk v tom kolotoči, nic moc nepomáhá a racionální myšlení je "out of order".
sayonara: Já si říkám! A poznamenávám si to jako jednu z mála situací, kdy se mi podařilo odhadnout, že tohle není ideální kec. Jenže jakmile přestanou fungovat racionální kecy, jsem v koncích... Pardon.
wien n: Nejdriv jsem si rikala, ze asi budem na stejne vlne. Pak se to zvrtlo. :D Mne je tech tehotnych a vrhajicich spis lito, protoze si skoro nedovedu predstavit nic horsiho. Hormony jsou svine a bez nich by do toho dobrovolne asi nikdo nesel.
tlapka: To je zajímavý pohled, proč líto? Většina z nich to podstupuje dobrovolně, takže se jim splní to, co chtějí. To mi jako důvod k lítosti nepřijde. :-)
tlapka: Tohle je hrozně citlivá oblast a kolikrát k jednotlivým párům opravdu nespravedlivá. Mně ještě není ani 30, ale už jsem se dostala pod kudlu a druhou mi dali na krk, že jestli někdy děti chci, neměla bych příliš otálet, protože to je v mém případě risk. Naštěstí se povedlo, ale těch pár měsíců předtím bylo dost krušných. Ne, dítě není mým jediným životním cílem, ale ano, je to jeden z nich. Měla jsem milující rodinu a ráda bych ji dopřála i další generaci... A během toho období se stalo přesně totéž, vyrojily se davy těhotných.
Je hrozné, když se chce, ale nejde to, a když se stane, ale nechtěně... Byla jsem v přímé konfrontaci s kolegyní, která se už několik let o dítě neúspěšně pokouší, zatím se nezadařilo ani mé nejlepší kamarádce, se kterou se provázíme životem už od školy. Snažím se brát ohled a upřímně, o malé se bavíme hlavně z jejího popudu. Ať si sama má možnost rozhodnout, co chce vidět a vědět, nechci jí přivádět žádné nepříjemné pocity.
A pak je tu má známá, která zjistila, že s manželem by vlastní dítě možná mít mohli, ale cesta k němu by byla velmi komplikovaná. Rozhodli se raději si ty potíže ušetřit a adoptovat. Co tak vím, je šťastná.
Prostě v téhle otázce neexistuje jediné správné hodnocení. Proč odsuzovat někoho, kdo by chtěl, ale není ochoten obětovat vše potřebné, stejně jako ty, kteří jdou až na hranu sebezničení. Ideál by byl, aby každý dostal to, co chce... ale tak to bohužel nefunguje a zřejmě není v silách nikoho to zařídit. :(
milli: Taky mi ještě ani třicet není, jenže děti jsem vždycky chtěla. Kdybych třeba něla možnost nějakého kariérního postupu, nebo já nevím... nějaký cíl, kam upnout síly a pozornost, asi bych to snášela lépe. Já mám skvělou práci, o to nic, ale i v té práci jsem s dětmi v kontaktu, takže mi to úplně neprospívá - minimálně z tohohle úhlu pohledu.
Mám pocit strašné neúplnosti, zbytečnosti... A přitom v podstatě o nic nejde, vždyť děti máme. Jenže hormony prostě nevočůrám, i kdybych tisíckrát chtěla.