Znáte ten pocit, když v TV narazíte na zajímavý seriál? A jako na potvoru v TV jede podle klasického schématu 1x týdně. 

Jsem od přírody za prvé strašně nedočkavá a za druhé mám HOSIPO, takže než se týden s týdnem sejde, vím prd,

 Máme tu leden a s ním už klasicky nastupuje nová řada Výměny manželek a další řada Malých lásek. 

 Nesnáším pondělky. A úterky. Středy. Vlastně nemám ráda ani čtvrtky, pátky a v podstatě nesnáším víkendy. 

 Rok se s rokem sešel, a jako každý rok mě to svádí k bilancování. 

Za poslední dobu se poněkud rozvířila debata ohledně sexuálního obtěžování žen.

Shodou okolností jsem začala psát povídku, kde bych tam chtěla aspekt sexuálního obtěžování na pracovišti zařadit.

Já vím, že je zima, Vánoce na krku, adventní čas v plném proudu, ale okolo mě je evidentně jaro.  

Jsou všude. Mimina. Děti. Haranti. Fotky z ultrazvuku. Pochcaný testy...

 Přemýšlím o tom, kam v životě směřuji. Mám pocit, že se můj život ubírá úplně špatným směrem. Takhle to prostě být nemělo, nic takhle být nemělo.

Už od mala mám pocit, že je něco špatně. Školka byla v mém případě tragická, nesnášela jsem ty děti, které byly úplně odlišné. Které se bavily, hrály si a já tam stála jako idiot. Vůbec jsem nechápala, co po mně chtějí. Teď už vím, že mám lehce porouchanou sociální anténu. V dětství jsem tomu nerozuměla. Nerozuměla jsem sama sobě, natož ostatní. 

 Byla jsem divná už ve školce